Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky KUTA a. s., se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Bc. Janem Kunstýřem, LL.M, advokátem se sídlem Rooseveltova 892/49, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2023 č. j. 14 Af 20/2021-63 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2024 č. j. 6 Afs 234/2023-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 2. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelka se jako žalobkyně podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým k odvolání stěžovatelky změnil dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu dne 5. 12. 2019 č. j. 9080288/19/2004-52523-111603, jímž jí byla za zdaňovací období březen 2016 doměřena daň ve výši 405 993 Kč a stanoveno penále ve výši 81 198 Kč, tak, že doměřenou DPH snížil na částku 249 731 Kč a výši penále na 49 946 Kč. Současně byla napadeným rozhodnutím zamítnuta další odvolání a byly potvrzeny další napadené dodatečné platební výměry na DPH. Předmětem činnosti stěžovatelky ve zdaňovacích obdobích leden až prosinec 2016 byly bezpečnostní a úklidové služby a zprostředkování nájemců nemovitostí. Daňová kontrola byla finančním úřadem zahájena dne 7. 3. 2017. Ten dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH, neboť neprokázala, že přijala plnění od dodavatelů tak, jak bylo uvedeno na daňových dokladech. Za zdaňovací období březen 2016 byla stěžovatelce dodaněna také úhrada vodného a stočného. Zpráva o daňové kontrole byla se stěžovatelkou projednána dne 3. 12. 2019 a poté byla vydána prvostupňová rozhodnutí.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle jeho názoru správce daně ve vztahu k úklidovým a bezpečnostním službám prokázal konkrétní a vážné pochybnosti týkající se obou dodavatelů i rozsahu poskytovaných zdanitelných plnění. Stěžovatelku tížilo důkazní břemeno, aby pochybnosti vyvrátila, což se jí podle městského soudu nepodařilo. Pochybnosti neodstranily ani výslechy svědků. Bývalí jednatelé obou dodavatelů vypovídali obecně, přičemž jejich výpovědi byly v rozporu s jinými důkazy. Oba jednatelé zmiňovali osobu Jiřího Levého jako organizátora pracovníků, kteří měli vykonávat práce pro stěžovatelku, proto správce daně Jiřího Levého vyslechl. Městský soud však jeho výpověď ve shodě s finančními orgány nepovažoval za věrohodnou a dostačující, neboť jeho obecné odpovědi nemohly vyvrátit jejich konkrétní pochybnosti. Pochybnosti pak nevyvrátily ani výslechy zaměstnanců stěžovatelky, kteří potvrdili, že nějaké služby úklidu a ostrahy stěžovatelka obdržela, nepostavili však najisto, že tyto služby dodali tvrzení dodavatelé v deklarovaném rozsahu.
4. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku upozornil, že v daňovém řízení nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní daňový subjekt, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání. Činí tak primárně svým účetnictvím a v něm obsaženými daňovými doklady. Prokáže-li správce daně, že existují důvodné pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečností, je povinností daňového subjektu doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost daňových dokladů vztahujících se ke spornému plnění, popř. prokázat tvrzení jinými důkazními prostředky, které nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné daňové doklady (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 2 Afs 24/2007-119 nebo ze dne 16. července 2009 č. j. 1 Afs 57/2009-83). Dokazování v daňovém řízení tak není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí, resp. co tvrdit měl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2005 č. j. 1 Afs 54/2004-125). Podle Nejvyššího správního soudu městský soud řádně, srozumitelně a velmi podrobně odůvodnil posouzení skutkového stavu; stejně tak poukázal na konkrétní důkazy a důvody, na jejichž základě dospěl k závěru, že stěžovatelka ohledně sporných plnění důkazní břemeno neunesla. Městský soud pouze nepřevzal závěry vedlejšího účastníka, jak tvrdila stěžovatelka, nýbrž věc konkrétně posoudil a své úvahy rozvedl v odůvodnění rozsudku. Městský soud rovněž neopomněl dostatečným způsobem vypořádat všechny námitky stěžovatelky.
5. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval vytýkanými vadami v dokazování, přičemž žádné pochybení neshledal. Podle jeho závěru městský soud řádně vyhodnotil průběh dokazování v daňovém řízení a finanční orgány provedly podstatnou většinu důkazů navržených stěžovatelkou. V případě neprovedení některých navržených důkazů svůj postup odůvodnily. Zároveň náležitě zjistily skutkový stav, neboť zejména provedly výslechy zaměstnanců stěžovatelky, jednatelů dodavatelů i Jiřího Levého, který měl zdanitelná plnění fakticky realizovat. Některé výslechy pracovníků, kteří měli práce realizovat, provedeny být nemohly, neboť stěžovatelka tyto osoby vyjma křestních jmen nijak blíže neztotožnila.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci a namítla, že rozhodnutí správních soudů a předtím i správních orgánů porušila její ústavně garantovaná základní práva. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí správních soudů nedostatečně odůvodněna a zejména v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění jeho rozhodnutí neseznatelné, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a jak k vyslovenému závěru dospěl. Stěžovatelka podrobně rozebírá text odůvodnění napadeného rozsudku a uvádí argumenty, proč s ním z velké části nesouhlasí. Stěžovatelka dále namítá, že nebyly provedeny všechny jí navrhované důkazy a pochybnosti budí také krátká doba, za kterou Nejvyšší správní soud věc rozhodl. Kasační stížnost stěžovatelka podala dne 14. 8. 2023 a její doplnění dne 1. 9. 2023. Nejvyšší správní soud věc rozhodl již dne 3. 1. 2024. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší správní soud věc rozhodl v neobvykle krátké lhůtě a zdá se tedy, že stěžovatelčina věc byla vyřízena v nějakém zvláštním režimu, jehož použití ovšem soud v rozsudku neuvedl a nezdůvodnil. Stěžovatelka si tak nemůže být jista, že její věc byla posouzena stejně důkladně a se stejnou pozorností, jaká je věnována stížnostem jiných stěžovatelů, a zda její věc nebyla posuzována za nerovných podmínek.
8. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti shrnula, že rozsudky obou soudů u ní vyvolaly dojem, že jí správní soudy odmítly poskytnout ochranu, její věc vyřídily v jiném, zjevně pro ni méně výhodném režimu než věci jiných navrhovatelů, proces vedený v její věci nebyl spravedlivý a v souzené věci nebyla zaručena transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučena možnost libovůle.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
12. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí proto nelze označit za svévolná.
13. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku upozornil, že účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval městský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného městského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. Rovněž konstatoval, že pokud v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy navrhované stěžovatelkou, nelze jen z této skutečnosti dovozovat vadu řízení, pokud tento postup byl odůvodněn nadbytečností důkazu. Uvedené konstatování Ústavní soud nemá důvod rozporovat, neboť jeho úkolem je posoudit soudní řízení jako celek, tedy zda jeho výsledek lze považovat za spravedlivý. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků správních soudů považuje jejich odůvodnění na rozdíl od stěžovatelky za vyčerpávající s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat.
14. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily v souladu s aplikovanými právními předpisy. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
15. K námitce stěžovatelky ohledně délky rozsudku Nejvyššího správního soudu ve vztahu k délce jí podané kasační stížnosti a předtím správní žaloby lze snad pouze uvést, že zde neplatí přímá úměra, ale že odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyhovět především požadavkům zákona a musí být pro účastníky srozumitelné. Námitku stěžovatelky, či její pochybnosti, že její kasační stížnost byla vyřízena neobvykle rychlým, tedy pro ni podezřelým způsobem, je možno považovat za výjimečnou, neboť v jiných případech naopak stěžovatelé brojí proti průtahům, které spatřují v přílišné délce soudního řízení. Ústavní soud ve věci stěžovatelky nespatřuje žádné v její neprospěch uplatněné zvláštní okolnosti řízení a naopak rychlost řízení považuje za výraz fungujícího správního soudnictví.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení před správními soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu