Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Rolce, a Aleny Rolcové, zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2024 č. j. 21 UL 1/2023-8, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 26. února 2024 navrhli stěžovatelé postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno - mimo jiné - stěžovatelům ústavně garantované právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelům dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud se podává, že stěžovatelé si dne 12. prosince 2023 podali ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na určení lhůty k provedení v návrhu specifikovaného procesního úkonu ve věci vedené před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 184/2018, jakožto soudem prvního stupně, v níž stěžovatelé vystupovali v postavení žalovaných, a o němž tvrdili, že bylo soudem prvního stupně před několika lety přerušeno (z důvodu úmrtí původního žalobce).
V návrhu se odkázali na § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS"). Krajský soud v Hradci Králové si vyžádal spisový materiál a po jeho prostudování dospěl k závěru, že návrh není důvodný a napadeným rozhodnutím jej zamítl. K tomuto závěru dospěl ze dvou hlavních důvodů. Za prvé - dané řízení již bylo ke dni 5. dubna 2022 pravomocně ukončeno, a proto v něm nemohou nastávat průtahy, které by eventuálně bylo možno řešit prostřednictvím návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Za druhé - i pokud by býval byl návrh učiněn ještě za běhu daného řízení - je s ohledem na okolnosti případu zřejmé, že stěžovatelé ve zvoleném postupu shledávají zástupný důvod pro znovuotevření odvolacího řízení a eliminaci negativních následků včasného nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé si totiž proti prvostupňovému - pro ně nepříznivému - rozsudku ve věci samé, po jehož vydání původní žalobce zemřel, podali odvolání, avšak za něj v důsledku omylu při zadávání platby včas nezaplatili ani v následně soudem určené lhůtě na správný bankovní účet příslušný soudní poplatek.
Argumentaci stěžovatelů tak obecný soud hodnotil i vedle toho, že řízení bylo pravomocně ukončeno, jako účelovou.
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a že tato byla podána včas k tomu řádně zmocněným advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a tato je přípustná, neboť stěžovatelům zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o návrhu není přípustné odvolání ani žádný z mimořádných opravných prostředků.
4. Stěžovatelé se ve stížnosti dovolávají shora uvedených základních práv a svobod, avšak kvalifikovaná ústavní argumentace v ní reálně absentuje. Stěžovatelé i nadále pokračují v argumentační linii skrze jimi prosazovaný výklad podústavního práva, kterou uplatňovali již v řízení o návrhu před obecným soudem. Tato argumentace je založena na tezi, že při správném výkladu a aplikaci ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 111 o. s. ř. je zřejmé, že dané řízení nebylo prozatím pravomocně ukončeno, lhůty v něm neběží, soud nemohl oprávněně vyzvat stěžovatele k úhradě soudního poplatku, a proto nejenže prodlení s úhradou soudního poplatku za odvolání nemohlo vyvolat pro stěžovatele žádné negativní následky, ale že k němu ve skutečnosti vůbec ani nedošlo. Stěžovatelé tvrdí, že "uvedeným stavem" je jim "zcela zjevně činěno bezpráví".
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahy napadeného rozhodnutí a dalších stěžovateli přiložených listin, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozím řízení nedošlo k zásahu do základní práv či svobod stěžovatelům zaručených ústavním pořádkem.
7. Ústavní stížnost stěžovatelů není a ani nemůže být důvodná. Ústavní soud vskutku nemá, co by obecnému soudu vytkl, byť jen teoreticky. Obecný soud objektivně nemohl rozhodnout jinak, než rozhodl. Způsob vypořádání návrhu stěžovatelů na určení lhůty k provedení procesního úkonu nemůže v poměrech posuzované věci vykazovat ústavní rozměr již proto, že takový návrh je zcela nepřiléhavý právní prostředek k dosažení cíle, o který se stěžovatelé patrně snaží (tj. zvrácení následků včasného neuhrazení soudního poplatku za podané odvolání).
Argumentace stěžovatelů je ve vztahu k typu napadeného rozhodnutí v podstatě irelevantní - úkolem soudu v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nemůže být (opakovaný) přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení o věci samé. Tento přezkum již byl proveden obecným soudem (jakožto soudem odvolacím) v jiném řízení a bylo o něm rozhodnuto usnesením ze dne 16. března 2022 č. j. 21 Co 67/2022-258, přičemž v řízení o návrhu z něj obecný soud vychází.
Totéž (jinými slovy) stěžovatelům poměrně podrobně vyložil již obecný soud v závěru odůvodnění napadeného usnesení, v němž se věnoval i stěžovateli namítané skutečnosti, že usnesení o procesním nástupnictví a o pokračování řízení, jehož doručení se návrhem domáhali, bylo po právu doručováno toliko nástupcům původního žalobce. K odůvodnění napadeného usnesení nemá Ústavní soud v ústavní rovině cokoli zásadního co dodat a z důvodu úspornosti na něj tímto odkazuje. Ústavní soud nerelativizuje zdravotní problémy stěžovatelky, ale ani tyto nemohly být důvodem pro to, aby obecný soud býval vyhověl návrhu jejímu a jejího manžela a určil jimi požadovanou lhůtu k procesnímu úkonu postupem dle ZSS v pravomocně skončeném řízení.
Dle názoru Ústavního soudu by si při akceptaci návrhu stěžovatelů obecný soud počínal zcela mimo zákonný rámec vytyčený § 174a ZSS a při svém rozhodování by se dopustil značného a nežádoucího excesu. Ostatně jak je zřejmé z mylně provedené platby soudního poplatku, stěžovatelé si byli této úhradové povinnosti zjevně vědomi a byla jim srozumitelná. Těžce pochopitelný je navíc fakt, že z přinejmenším tří osob, kteří danou platbu mohli provést (kterýkoli ze stěžovatelů, potažmo jejich právní zástupce), byl tento úkon ponechán na stěžovatelce, která v danou dobu měla aktuálně trpět zrakovými obtížemi.
Pro úplnost pak Ústavní soud ještě konstatuje, že jestli někde (snad) mohla mít - i když s velmi nejistým výsledkem - větší prostor argumentace stěžovatelů obsahově obdobná argumentaci nyní předestřené, pak v případném řízení o ústavní stížnosti navazující na zastavené odvolací řízení, nikoli však až v nyní vedeném řízení. Z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatelé této možnosti bývali využili. Stejně tak není z ústavní stížnosti patrné, zdali stěžovatelé využili zákonnou možnost podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze o odvolání ve věci žaloby pro zmatečnost, kterou si v této souvislosti stěžovatelé rovněž podal (případně opět navazující ústavní stížnost).
8. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádný deficit, který by svým významem mohl zakládat porušení kterékoli z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu