K obnově správního řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. M., zast. Mgr. D. P., advokátem, na nečinnost Okresního pozemkového úřadu v Olomouci v řízení o stěžovatelově návrhu na restituci pozemku vedeném pod čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje.
Ústavní soud zakazuje Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci, aby svou nečinností ve stěžovatelově věci vedené pod čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I pokračoval v porušování práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a přikazuje mu, aby v této věci postupoval v dalším řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené poštou Ústavnímu soudu 27.1.2000 navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zakázal Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci v jeho věci vedené pod čj. PÚ 2054/92/Pol/0/I pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva tím, že zůstane i nadále nečinný. Uvedl, že Okresní pozemkový úřad v Olomouci déle než jeden a půl roku nečiní žádné úkony v jeho restituční věci, ačkoliv rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24.6.1998 čj. 22 Co 308/97-32 bylo rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci vydané v obnoveném řízení zrušeno a věc byla Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci vrácena k dalšímu řízení.
Příčinou této nečinnosti je nesprávný názor Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, odlišný nejen od názoru stěžovatele, ale i od názoru Ministerstva zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu, že obnova správního řízení poté, co jeho zákonnost už přezkoumával soud, byla nepřípustná a i když soud správní rozhodnutí vydané v rámci obnovy řízení nejen zrušil, ale vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení, orgánu veřejné správy už nepřísluší ve věci znovu rozhodovat.
Okresní pozemkový úřad v Olomouci jako účastník řízení s návrhem nesouhlasil. Své stanovisko odůvodnil vázaností správního orgánu právním názorem soudu. Navíc namítl, že stěžovatel mohl podat proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24.6.1998 čj. 22 Ca 308/97-32 ústavní stížnost.
Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníka řízení a předložených listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze 14.2.1994 čj. PÚ-2054/92/Pol, podle něhož stěžovatel není vlastníkem ve výroku přesně specifikovaných pozemků, na jejichž vrácení uplatnil nárok, bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 14.4.1994 sp.zn. 22 Ca 162/94. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Olomouci z 12.1.1996 čj. PÚ-2054/92/Pol/O bylo obnoveno řízení ve věci stěžovatelova restitučního nároku podle § 62 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a rozhodnutím z 27.3.1997 čj.
PÚ-2054/92/Pol/O/I, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí, Okresní pozemkový úřad v Olomouci znovu rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem uvedených pozemků, neboť mu nesvědčí uplatněný restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal opravný prostředek, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem z 24.6.1998 čj. 22 Ca 308/97-32, kterým napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že nebylo v pravomoci správního orgánu rozhodovat o povolení obnovy řízení a posléze vydávat v obnoveném řízení nové rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních předpokladů ústavní stížnosti a zjistil, že všechny požadavky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou splněny včetně dodržení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení, jak stanoví § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V projednávané věci jde o druhý případ počátku běhu lhůty. Dne 9.11.1999 podal stěžovatel přednostovi Okresního úřadu v Olomouci stížnost na nečinnost Okresního pozemkového úřadu v Olomouci v této věci. Odpověď z 13.12.1999, v níž mu bylo sděleno, že Okresní pozemkový úřad v Olomouci již v řízení nehodlá pokračovat, lze považovat za skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a byla-li ústavní stížnost podána na poště k doručení Ústavnímu soudu dne 26.1.2000, lhůta k podání návrhu byla dodržena.
Předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci z 27.3.1997 čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I vydané v obnoveném správním řízení, nikoliv rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci z 12.1.1996 čj. PÚ-2054/92/Pol/O, kterým bylo vyhověno stěžovatelovu návrhu z 22.9.1994 na obnovu řízení. Toto rozhodnutí zůstalo nedotčeno. I když mu lze vytknout, že obnova řízení neměla být nařízena z obecného zájmu podle § 62 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., nýbrž povolena podle § 63 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. na návrh účastníka, je pravomocné a nelze je již zrušit, neboť lhůty k podání návrhu na jeho zrušení už uplynuly.
Výrok soudního rozhodnutí je pro správní orgán závazný. Zrušil-li soud správní rozhodnutí a vrátil-li věc správnímu orgánu k dalšímu řízení, je povinností správního orgánu znovu rozhodnout, lhostejno, je-li správní řízení ve stadiu řízení původního nebo obnoveného. Na tom nic nemění právní názor Krajského soudu v Ostravě vyslovený v odůvodnění jeho rozsudku z 24.6.1998 č.j. 22 Ca 308/97-32, podle něhož pozemkový úřad neměl vůbec obnovu řízení povolovat, neboť tomu bránila okolnost znemožňující splnění požadavku § 63 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., že původní řízení pravomocně skončilo až rozsudkem soudu, který napadené správní rozhodnutí potvrdil, a neexistoval tedy správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
Ústavní soud tento názor nesdílí. Podle jeho mínění za situace, kdy zákon č. 71/1967 Sb., na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, na jehož § 56a odst. 2 Krajský soud v Ostravě poukazuje a dovolává se analogického použití této právní normy, nevylučuje obnovu správního řízení ani po podání návrhu na soudní přezkum, ani po pravomocném přezkoumáni rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, je dána pravomoc správního orgánu rozhodnout o obnově řízení a posléze v novém řízení vydat rozhodnutí o věci samé i poté, co byl vydán rozsudek v rámci soudního přezkumu.
Není žádného přesvědčivého argumentu pro tezi, že po soudním přezkumu správního rozhodnutí by ze zákonných důvodů nemohlo správní řízení proběhnout znovu, tím spíše, že po vydání rozhodnutí v novém řízení by mohl být opět podán návrh na soudní přezkum. Tento názor vychází z přesvědčení, že před požadavkem právní jistoty má přednost zájem na správném a spravedlivém rozhodnutí.
Nutno připustit, že mezi správním řádem účinným od 1. ledna 1968 a příslušnou částí občanského soudního řádu účinnou od 1. ledna 1992 je určitá nejednotnost, při Ústavě odpovídajícím výkladu těchto právních norem a jejich užití lze však tyto procesní právní předpisy zharmonizovat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud v nečinnosti Okresního pozemkového úřadu v Olomouci shledává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a proto ústavní stížnosti vyhověl, zakázal správnímu orgánu v nečinnosti, kterou kvalifikoval jako jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, pokračovat a přikázal mu podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., aby postupoval v dalším řízení. Účastník řízení ve svém vyjádření také uvedl, že ve věci nebude již jednat a rozhodovat, neboť je vázán právním názorem soudu podle § 250r občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu toto stanovisko, které je v rozporu nejen s právem, ale i s logikou, nelze akceptovat, neboť podle tohoto ustanovení je správní orgán vázán právním názorem soudu právě při novém projednání věci, tedy v dalším řízení, které musí vést k novému rozhodnutí.
Stejně tak nelze uznat účastníkovu námitku, že stěžovatel měl podat ústavní stížnost už proti rozsudku. Když bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, lze předpokládat, že ústavní stížnost by byla jako nepřípustná odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V této věci šlo výlučně o právní posouzení, k němuž byl ve spisu dostatek relevantních podkladů. Proto Ústavní soud se souhlasem obou účastníků upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. O termínu veřejného vyhlášení nálezu podle § 56 zákona č. 182/1993 Sb. budou účastníci zavčas uvědoměni.
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. července 2000