Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. Zdeňka Častorála, DrSc., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti výrokům II a III usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 24/2021-346 ze dne 22. 9. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČO 44269595, sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem, sídlem v Plzni, Purkyňova 43, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Ústavnímu soudu byla dne 10. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení výroků II a III výše zmíněného rozhodnutí obecného soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu ukotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Dne 11. 9. 2020 Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") usnesením č. j. 77 Cm 142/2018-247 návrh na určení, že všechna rozhodnutí valné hromady společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČO 44269595, konané dne 13. 9. 2018 jsou neplatná, zamítl (výrokem I) a dále navrhovatelům (jedním z nich byl stěžovatel) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (účastníkovi v řízeních před obecnými soudy) na náhradě nákladů řízení 49 005 Kč (výrokem II). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen "o. s. ř.").
3. Navrhovatel a) a navrhovatel d) (tj. stěžovatel) podali odvolání proti oběma výrokům předmětného usnesení. Vrchní soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") usnesením č. j. 7 Cmo 24/2021-346 ze dne 22. 9. 2021 neshledal ani jedno z odvolání důvodným, avšak dle jeho úvahy byly nesprávně určeny náklady řízení. Argumentoval tím, že v případě navrhovatelů nejde o nerozlučné společenství, neboť každý z nich mohl návrh podat samostatně, a proto je také každý z nich povinen samostatně platit náklady řízení úspěšnému účastníku, neboť nahodilá okolnost, že všechny návrhy jsou projednávány ve společném řízení, nemá na otázku nákladů řízení vliv (viz bod 45 usnesení odvolacího soudu). Uvedl také, že není významné, že proti nákladovému výroku podal odvolání pouze každý z navrhovatelů, a to z důvodu, že při rozhodování o nákladech řízení se neuplatňuje zásada zákazu reformatio in peius, neboť soud o nákladech řízení rozhoduje z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), a není tak vázán rozsahem požadavku uplatněného odvolatelem v odvolání (viz bod 47 usnesení odvolacího soudu). Na základě těchto úvah odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, co se týče výroku I (výrok I odvolacího soudu), výrok II změnil tak, že určil, že každý z navrhovatelů a) a d) (tj. stěžovatel) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 47 492,50 Kč (výrok II odvolacího soudu), a dále určil, že každý z navrhovatelů a) a d) (tj. stěžovatel) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 12 986,36 Kč (výrok III odvolacího soudu).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dle jeho názoru rozhodl odvolací soud ohledně nákladů řízení v rozporu s principem legitimního očekávání, a zasáhl tak do jeho práva na ochranu majetku, které je zaručené čl. 11 Listiny. Namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení odvolacím soudem bylo překvapivé, protože odvolací soud žádným způsobem stěžovateli u jednání svůj právní názor nepředestřel, a porušil tak nejen § 118a o. s. ř., ale především zásadu spravedlivého procesu zaručenou čl. 36 Listiny, když změnil napadené rozhodnutí k tíži stěžovatele, aniž by protistrana výrok o nákladech řízení vůbec napadla. Nesouhlasí ani se závěrem, že se neuplatní zásada reformatio in peius, protože není možné měnit náklady řízení svévolně. Uvádí také, že je pravda, že řízení sice mohlo být vedeno s každým z navrhovatelů zvlášť, avšak nakonec nebylo a nešlo přitom o skutečnost nahodilou, ale o skutečnost způsobenou nalézacím soudem, který obě řízení spojil. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 a 11 Listiny výroky II a III uvedeného usnesení odvolacího soudu zrušil.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření odvolacímu soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení.
6. Odvolací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Dle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost nedůvodná a má být zamítnuta. V reakci na námitky stěžovatele uvádí, že zásada reformatio in peius v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení byla již Ústavním soudem řešena a že se jedná o zásadu, která z o. s. ř. nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní. Dle něj se také Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Vedlejší účastník také zdůrazňuje, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.) a že právní úprava náhrady nákladů řízení mezi účastníky je kogentní (§ 142-150 o. s. ř.).
8. Ve své replice stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s argumentací vedlejšího účastníka. Uvádí, že podstatné pro posouzení případu je především to, že k reformatio in peius došlo bez jakékoliv předvídatelnosti, bez poučení odvolacího soudu, a jde tedy o rozhodnutí překvapivé. Na svém návrhu dále trvá.
9. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení a shledal ji důvodnou.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2007
sp. zn. Pl. ÚS 77/06
(N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
11. V dané věci se stěžovatel domáhá zrušení těch výroků usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. nález ze dne 15. října 2012
sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Na druhé straně otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014
sp. zn. III. ÚS 1862/13
(N 118/73 SbNU 821)], a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález ze dne 23. listopadu 2010
sp. zn. IV. ÚS 2738/10
(N 235/59 SbNU 391) či nález ze dne 28. května 2013
sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457)]. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. A o takovou situaci jde v nyní projednávané věci.
12. Ze strany odvolacího soudu se jednalo pro stěžovatele o zcela překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože žádným způsobem neinformoval stěžovatele, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude ubírat jeho rozhodnutí. Stěžovatel byl tak připraven o možnost se k takovému postupu vyjádřit. I když v o. s. ř. není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2014
sp. zn. I. ÚS 2456/13
(N 168/74 SbNU 451), z něhož se podává, že pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces.
13. Výroky II a III napadeného usnesení odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a to jak do práva na spravedlivý proces, tak do práva vlastnit majetek, protože stěžovatel musí hradit ze svého majetku náklady protistrany, aniž by pro to byl jakýkoliv důvod.
14. Ústavní soud tak z důvodu porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výrocích II a III týkajících se náhrady nákladů řízení.