Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Valem, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassiveská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2006, č. j. 17 Co 151/2005-78, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 8. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které byly v rámci podaného odvolání vzneseny, především s tou, která směřovala do závěru soudu prvního stupně, že pohledávka stěžovatele není s pohledávkou žalobce uplatněnou v žalobě vzájemně započitatelná. Dle něj oba soudy pochybily i v tom, že neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly důvody, které je k takovému postupu vedly. Porušení zásady rovnosti účastníků stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byla žalobci přiznána náhrada cestovného podle vyhlášky o cestovních náhradách, ač by mu měla náležet náhrada pouze ve výši cestovného hromadnými dopravními prostředky. Z titulu jeho profesního postavení advokáta mu nelze přiznávat více práv, než která náleží ostatním účastníkům sporných řízení. Dle jeho názoru byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení i přesto, že se jeho zástupkyně - advokátka - ani jednou k jednání soudu nedostavila.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Krajský soud v Brně. Uvedl, že stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za nezbytné provádět další navrhované důkazy a námitku započtení, vznesenou stěžovatelem před soudem I. stupně, shledal také nedůvodnou. V tomto směru se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, které potvrdil. Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 895/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Znojmě uložil rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 4 C 895/2004-49, stěžovateli (v rozsudku označenému jako "žalovaný") povinnost zaplatit žalobci Mgr. Z. P. částku 13.100,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení, návrh, aby stěžovatel zaplatil žalobci další částku 100,-Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení částky 4. 450,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení zastavil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10.101,-Kč k rukám jeho právní zástupkyně.
O odvolání stěžovatele i žalobce rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 17 Co 151/2005-78, rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.545,-Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Konstatoval, že soud I. stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Stejně jako nalézací soud vzal za prokázané, že žalobce coby advokát zastupoval stěžovatele ve věci zvýšení výživného proti jeho otci, a náleží mu proto mimosmluvní odměna dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též "advokátní tarif").
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti, jakož i po zhodnocení všech okolností, které v daném případě vedly k přijetí napadeného rozsudku, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel považuje za zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces procesní pochybení obecných soudů, která spatřuje v tom, že neprovedly všechny navrhované důkazy a ve svých rozhodnutích ani neuvedly, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověly.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o.s.ř. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Princip nezávislosti soudů je třeba důsledně vztáhnout i k postupu naznačenému v ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit.
Zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o.s.ř., v němž se promítá čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny garantující rovnost účastníků řízení, neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených v § 18 o.s.ř. a také těch, které jsou dány článkem 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Na druhé straně je však povinností obecného soudu zdůvodnit, proč některý z navrhovaných důkazů neprovedl.
Této své povinnost nalézací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů stěžovatelem navržené důkazy neprovedl (viz poslední odstavec na str. 4 rozsudku). Ústavně konformně se vypořádal i s kompenzační námitkou, když vysvětlil, proč se v případě tvrzené pohledávky stěžovatele nemůže jednat o započitatelnou pohledávku. Odvolací soud, který se se zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, tak nebyl povinen znovu tyto jeho závěry opakovat či doplňovat a stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Postupem obou soudů tak dle názoru Ústavního soudu nedošlo k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Další námitky stěžovatele jsou namířeny proti rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud opakovaně v minulosti konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. III.
ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Opodstatněnost ústavní stížnosti proto nemůže založit skutečnost, že soud považoval za účelně vynaložené náklady úspěšného žalobce odměnu za zastupování advokátem. O tom, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, žádné pochybnosti nevznikly, a advokátovi proto náleží odměna za provedené úkony právní pomoci včetně náhrady hotových výloh (viz ustanovení § 137 o.s.ř.). Stěžovatel ani nenamítá, že by odměna za zastupování či hotové výdaje advokáta byly přiznány v částce vyšší, než jaká odpovídá skutečně provedených úkonům, což by jedině mohlo věc za určitých okolností posunout do ústavní roviny.
Ústavní soud nespatřuje nic neústavního ani v postupu soudu, který žalobci přiznal jízdné osobním automobilem z místa jeho bydliště do místa konání řízení a zpět, neboť ustanovení § 137 o.s.ř., obsahující výčet nákladů řízení, ani ustanovení § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, nevylučují možnost, aby účastník, který nebydlí nebo nepracuje v místě konání řízení, použil k cestě vlastní motorové vozidlo. Uvedená vyhláška naopak stanoví, že v takovém případě se účastníku poskytne náhrada dle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu