Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti ALD Automotive s. r. o., sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 18 Co 324/2022-169, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Dominica Jamese Holcombeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi a obchodní společnosti Sand dune s. r. o. v likvidaci (pozn.: v průběhu odvolacího řízení byla tato obchodní společnost vymazána z obchodního rejstříku) (jako žalovaným), aby stěžovatelce (jako žalobkyni) zaplatili částku 381 928,93 Kč s příslušenstvím, které zahrnovalo i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 18 000 Kč [§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb.")] s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I), a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 99 187 Kč (výrok II).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (výrok I), ve výroku II ho změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 81 187 Kč (výrok II), a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 587,20 Kč (výrok III). Uvedený soud náhradu nákladů řízení přiznanou stěžovatelce obvodním soudem snížil o částku 18 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky.
4. Stěžovatelka uvádí, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces, když svůj postup spočívající v odečtení částky 18 000 Kč (coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od náhrady nákladů řízení nijak neodůvodnil, a tudíž je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Současně poukazuje na to, že městský soud zaměnil dva zcela odlišné instituty, kdy náhrada nákladů řízení je kompenzací výdajů vzniklých v důsledku řízení, oproti tomu náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou jejím příslušenstvím (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a kompenzují interní náklady vzniklé věřiteli v důsledku opožděné platby, a proto nárok na jejich zaplacení vzniká již v momentě prodlení dlužníka s platbou, jak plyne ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen "směrnice").
5. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatelka vyvozuje z toho, že městský soud řešil otázku týkající se institutu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, který je institutem unijního práva, přičemž na nutnost jeho eurokonformního výkladu v soudním řízení opakovaně poukazovala. Vzhledem k tomu, že městský soud byl soudem poslední instance, vztahovala se na něj povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), zvláště použil-li mezi soudy zcela výjimečný výklad. Tuto povinnost městský soud v napadeném rozsudku nezmínil, resp. nepoložení této otázky podle kritérií uvedeného soudu neodůvodnil.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměla.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka měla být uvedeným postupem městského soudu zkrácena na náhradě nákladů řízení, a to o částku 18 000 Kč. S ohledem na její výši je zřejmé, že ústavní stížnost podává v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka však neuvádí, že by v důsledku napadeného rozhodnutí měla být zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani proč by Ústavnímu soudu k řešení předložená problematika měla s ohledem na svůj zásadní ústavněprávní význam vykazovat určitý "přesah" kauzy samotné (tzv. kvalitativní hledisko).
10. V souvislosti s posledně uvedeným hlediskem je třeba uvést, že předmětem ústavní stížnosti je navíc rozhodnutí o nákladech řízení, kterážto skutečnost (ve spojení s bagatelní výší těchto nákladů) danou věc z ústavněprávního přezkumu do značné míry diskvalifikuje. Ústavní soud totiž opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu, jež vychází z toho, že i když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení (což v tomto případě není), samotný spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody; současně však Ústavní soud zohledňuje, že rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto (přiměřeně) dopadají požadavky řádného procesu. V této souvislosti není ani bez významu, že i zákonodárce dal zřetelně najevo, že rozhodování obecných soudů o nákladech řízení považuje za méně významné, když příslušná rozhodnutí zcela vyloučil z přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků, a to i v případě zcela zásadních vad řízení, v němž byla vydána [viz § 230 odst. 1 písm. b), § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].
11. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, nicméně z jeho odůvodnění je patrno, jaký právní názor uvedený soud zaujal a že při něm vyházel z blíže specifikované judikatury SDEU týkající se (mimo jiné) intepretace a aplikace čl. 6 odst. 3 směrnice. Postup, kdy městský soud nepředložil SDEU tzv. předběžnou otázku, pak nebylo možné kvalifikovat jako projev libovůle, neboť k řešení sporné otázky se vyjádřil SDEU v městským soudem zmíněném rozsudku ze dne 13. září 2018 ve věci C-287/17, Česká pojišťovna a. s. proti WCZ, spol. s r. o. (viz body 27 a 28 usnesení ze dne 11. dubna 2019 ve věci C-131/18, Vanessa Gambietz proti Erice Ziegler, v němž SDEU odkázal na své předchozí závěry a tyto doplnil).
12. Předestírá-li stěžovatelka svůj vlastní výklad § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že právní závěr městského soudu není správný (eurokonformní), nejde o námitku, která by byla s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (a to ani v "nebagatelní" věci) a žádnou z tzv. kvalifikovaných vad stěžovatelka neuplatnila, a ani ji Ústavní soud nezjistil [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu