Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, 370 05 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 6 T 152/2011-60 ze dne 3. 11. 2011, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 4 To 927/2011-82 ze dne 10. 1. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu a právo na osobní svobodu "ve spojení s povinností orgánu státní moci rozhodovat pouze v souladu a v mezích zákona při setření základních práv stěžovatele", a to s odkazem na řadu ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném usnesení Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného dovolacího návrhu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu skutečně podal, což ve své stížnosti také tvrdí. Ústavní soud rovněž zjistil, že o podaném dovolání Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V této souvislosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu (bod II/5 ústavní stížnosti).
V této souvislosti je třeba poznamenat, že Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nevyčkává rozhodnutí o dovolání ze strany Nejvyššího soudu a ústavní stížnosti odmítá pro jejich předčasnost. To platí nejen o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v řízení civilním, ale i o trestních dovoláních. Změna postoje Ústavního soudu je totiž nevyhnutelnou reflexí novelizace zákona o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 83/2004 Sb., který daleko precizněji než dříve platné ustanovení § 72 objasňuje, ve kterých případech je třeba mimořádného opravného prostředku využít, resp. ve kterých to není potřeba.
Ústavní soud považuje za vhodné rovněž doplnit, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 Ústavy umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům účinnou ochranu. Navíc z koncepce dovolání v trestním řízení lze usuzovat na to, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu právu na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy dovolací soud o podaném opravném prostředku teprve rozhoduje, by tak bylo v příkrém rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.
Je ovšem nutno současně upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel zbaven práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že Nejvyšší soud námitky stěžovatele nevyslyší, podá-li svoji ústavní stížnost řádně a včas. Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 6. března 2012
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj