Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky KBS Security s.r.o., se sídlem Krajířova 452, Turnov, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 27 Cdo 1306/2023-234, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení II. výroku v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je obchodní korporací. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice (společnice stěžovatelky) domáhala proti stěžovatelce vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stěžovatelky. Stěžovatelka ústavní stížností napadá nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu, kterým jí Nejvyšší soud uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici (dovolatelce) náklady řízení před soudy všech stupňů v částce 40 494 Kč. Namítá především, že Nejvyšší soud nákladový nárok dostatečně neodůvodnil. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastnice neměla úspěch ve věci, přesto jí Nejvyšší soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tím podle názoru stěžovatelky porušil její ústavně zaručená práva.
3. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost se týká pouze problematiky nákladů řízení.
6. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše totiž nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 106/11
,
III. ÚS 255/05
a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Stěžovatelce lze jistě přisvědčit v tom ohledu, že se Nejvyšší soud odůvodnění nákladového výroku nevěnoval v takové míře, jaká je žádoucí. Současně je třeba uvést, že meritum napadeného usnesení je odůvodněno dostatečně. Lze z něj tedy vyčíst, jaké úvahy Nejvyšší soud k oběma výrokům vedly. Ústavní soud tak neshledal takovou míru pochybení Nejvyššího soudu, která by jej, při respektování výše popsaných judikatorních východisek, vedla ke zrušení napadeného nákladového výroku.
9. Vedle výše popsaného omezeného přezkumu nákladových výroku je třeba upozornit na skutečnost, že dotčená částka 40 494 Kč je hraničně bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
). Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14
). Shodně přitom Ústavní soud postupuje tehdy, týká-li se ústavní stížnost nákladů řízení v bagatelní výši (viz např. usnesení ze dne 17. 1. 2027, sp. zn. II. ÚS 3380/23
).
10. Ústavní soud tak posoudil ústavní stížnost v rámci kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a dospěl k závěru, že pochybení Nejvyššího soudu v otázce odůvodnění nákladového výroku nedosahuje ústavněprávního rozměru. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu