Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Pasáž, se sídlem Děčín, Hrnčířská 1305/2, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 17 Co 205/2014-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Nákladový výrok stěžovatel napadl odvoláním. V něm vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby výše jemu přiznaných nákladů byla určena dle advokátního tarifu, když dle jeho názoru mělo být postupováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Soudu prvního stupně vytkl též nesprávnost posouzení počtu jeho právním zástupcem učiněných úkonů právní služby. Odvolacímu soudu proto navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 33.616,- Kč.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 17 Co 205/2014-39, odvolání stěžovatele částečně vyhověl, když změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přiznal stěžovateli náhradu nákladů ve výši 14.616,- Kč. Odvolací soud dal stěžovateli za pravdu v části, v níž tento brojil proti posouzení počtu úkonů právní služby, avšak jeho argumentaci nepřisvědčil v části, v níž se tento domáhal, aby náhrada nákladů řízení byla určena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. namísto dle advokátního tarifu. Poukázal přitom na to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 , a to s účinností ke dni 7. 5. 2013. Protože k zastavení řízení došlo až po tomto datu, postupoval soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího správně, pokud stanovil odměnu advokáta podle advokátního tarifu namísto podle Ústavním soudem zrušené vyhlášky.
7. Ústavní soud si úvodem dovoluje připomenout, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy České republiky toliko ochrana ústavnosti, nikoli kontrola "běžné" zákonnosti. Jak bylo taktéž opakovaně judikováno, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) ohledně nutnosti určit výši náhrady nákladů předmětného řízení dle advokátního tarifu, namísto dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., když tento právní názor stěžovatel považuje za nesprávný a neslučitelný s principem právní jistoty.
9. S tímto názorem stěžovatele však nelze souhlasit. Jak vyplývá ze sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, Org. 23/13, v němž se Ústavní soud vyjádřil k účinkům svého nálezu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 , je rozhodujícím okamžikem pro určení, podle kterého právního předpisu bude výše odměny advokáta stanovena, datum pravomocného rozhodnutí soudu, jímž tento o náhradě nákladů řízení rozhodl. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně o zastavení řízení a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl až svým usnesením ze dne 31. 10. 2013, tedy až několik měsíců poté, co nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 nabyl účinnosti a došlo tak ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., považuje Ústavní soud postup jak tohoto soudu, tak soudu odvolacího, kdy tyto namísto zrušené vyhlášky aplikovaly příslušná ustanovení advokátního tarifu, za správný a ústavně konformní (shodně viz např. usnesení ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 979/14 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele, že celé řízení proběhlo v době ještě před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., když poslední úkon byl stěžovatelem v řízení učiněn dne 29. 11. 2012, kdy stěžovatel vyslovil souhlas se zastavením řízení, a je tedy nutno dle této vyhlášky při výpočtu odměny za právní zastoupení i nadále postupovat. To proto, že jak již bylo uvedeno výše, je otázka možné aplikace Ústavním soudem zrušené vyhlášky vázána na okamžik, kdy bylo soudem rozhodnuto o otázce náhrady nákladů řízení, nikoli na okamžik, kdy účastník řízení vůči soudu učinil poslední procesní úkon.
Byť Ústavní soud může mít (v obecné rovině, bez znalosti bližších okolností posuzovaného případu) pochybnosti o včasnosti postupu soudu prvního stupně, který rozhodl o zastavení řízení až 11 měsíců poté, co stěžovatel s takovým postupem projevil svůj souhlas, není tato skutečnost s přihlédnutím k výše uvedenému způsobilá založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Má-li stěžovatel za to, že mu byla nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že soud prvního stupně nevydal rozhodnutí o zastavení řízení v přiměřené lhůtě, způsobena škoda, pak mu nic nebrání v tom, aby se ochrany svých práv domáhal postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2015
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu