Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, sídlem Školní 2, 415 76 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2205/2022-293 ze dne 9. 11. 2022, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 449/2021-258 ze dne 9. 2. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Mezitímním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo o žalobě stěžovatele rozhodnuto tak, že je základ nároku po právu (výrok I.) a že výše nároku bude určena v konečném rozhodnutí ve věci (výrok II.). K odvolání vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze napadený rozsudek nalézacího soudu tak, že se žaloba zamítá (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů (výrok II.). Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Podle stěžovatele bylo v řízení před obecnými soudy postaveno najisto, že během policejního zásahu došlo k poškození jeho majetku, přičemž se mu nedostalo žádné náhrady za způsobenou škodu. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími mělo být stěžovateli znemožněno domoci se náhrady škody. Stěžovatel má za to, že v původním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4066/2018 byl vykázán do pozice, v níž by měl prokazovat subjektivní předpoklady náhrady škody, přičemž má za to, že tyto předpoklady jsou dány již samotným zásahem, při kterém došlo k poškození majetku.
Ústavní soud je v souvislosti s projednávaným případem toho názoru, že podstatnou skutečností je to, jak se Nejvyšší soud vypořádal s podaným dovoláním. Z jeho odůvodnění se podává, že stěžovatel vytkl v dovolání Městskému soudu v Praze, že se nijak nevypořádal s rozporovaným důkazem, a to výslechem svědkyně L. Ve svém jádru tak dle náhledu dovolacího soudu stěžovatel brojí proti samotnému hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel založil svůj odlišný názor na skutečnosti, že odvolací soud nehodnotil dovolatelem uvedený důkaz. Z tohoto důvodu měl pak Nejvyšší soud za to, že uvedená námitka postrádá způsobilost přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto také Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Shora uvedené má podle náhledu Ústavního soudu dopady i do řízení před Ústavním soudem. V situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil závěry Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti dovolání, nemá Ústavní soud za to, že by čerpání mimořádného opravného prostředku bylo lze považovat za efektivní. Stěžovatel využil dovolání toliko ve formálním smyslu, přičemž je opomenul naplnit zákonem stanoveným účelem - jeho materiální podstatou. Smyslem požadavku na vyčerpání opravných prostředků není jen jejich formální podání, ale též naplnění jejich materiální stránky. Bez splnění tohoto požadavku by bylo prakticky jakékoliv opravné řízení zbytečné a hned po rozhodnutí nalézacího soudu bylo by lze si podat ústavní stížnost.
Z výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu