Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pekárna Příbram, a. s., sídlem U Ovčína 1641, Dobříš, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 3023/2021-614 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021 č. j. 21 Co 5/2021-560, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pekárna-cukrárna Hořovice s. r. o., sídlem 5. května 1137/57, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla zasažena autonomie vůle stran a svobodné individuální jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby se Ústavní soud vyjádřil k odůvodnění napadených rozhodnutí a aby rozhodl, podle jakého právního předpisu byla uzavřena smlouva (ve znění dodatku č. 1), kterou stěžovatelka jako pronajímatelka uzavřela s vedlejší účastnicí jako nájemkyní dne 15. 4. 2001.
3. Stěžovatelka je s průběhem předcházejícího řízení a s obsahem napadených rozhodnutí dobře seznámena, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou. Pro účely stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) postačí následující shrnutí.
4. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud shledal, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 38 C 4/2010-513 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 422 779,03 Kč z titulu dlužného nájemného (výrok I) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 538 333,73 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně stěžovatelky (výrok II).
5. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 46 194 Kč (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice není důvodné, neboť žalovaná částka byla v mezidobí zaplacena. V rámci svého odůvodnění však připustil, že z hlediska právního posouzení smluvního vztahu mezi účastníky shledal odvolání jako opodstatněné, neboť uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného posoudil (na rozdíl od obvodního soudu) podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a ne z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ve výroku I odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a ve výroku II určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22 167 Kč. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka výslovně výroky rozsudku městského soudu nenapadla a žádala jen úpravu odůvodnění v tom smyslu, aby Nejvyšší soud rozhodl, že nájemní smlouva je platná, není její dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost uvedl, že podle § 159a o. s. ř. je závazný pouze pravomocný rozsudek, nikoliv jeho odůvodnění.
7. Stěžovatelka věnuje podstatnou část své ústavní stížnosti rozboru posuzované smlouvy a uvádí řadu tvrzení na podporu její platnosti. V rámci podstatné části svých námitek zpochybňuje (stejně jako v dovolacím řízení) odůvodnění rozsudku městského soudu, který podle stěžovatelky zcela nesprávně posoudil povahu smlouvy z hlediska její příslušnosti k určitému smluvnímu typu jako smlouvu o nájmu části podniku.
8. S ohledem na závěry odkazované judikatury Ústavního soudu [například nález ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 (N 18/104 SbNU 170) nebo nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20 (N 52/99 SbNU 133)] je stěžovatelka přesvědčena, že postupem městského soudu (a rovněž odmítavým usnesením Nejvyššího soudu, který se podle stěžovatelky jejím dovoláním vůbec nezabýval) byla porušena její základní práva a svobody, včetně jejího práva na soudní ochranu. Podle stěžovatelky je odůvodnění rozsudku městského soudu v rozporu s dobrými mravy a se zásadou autonomie vůle smluvních stran, neboť při uzavírání smluvního vztahu byly smluvní strany v dobré víře, že písemné smluvní ujednání uzavírají podle tehdy platného občanského zákoníku a podle zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ústavní soud je tak podle stěžovatelky povinen rozhodnout o spravedlivém uspořádání mezi účastníky (srovnej usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2146/14 ).
9. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu a zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 téhož zákona. Zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti splněny jsou, nicméně ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. S ohledem na skutečnost odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem na základě § 243c odst. 1 o. s. ř. z důvodu uvedeného v § 236 odst. 2 o. s. ř. (podrobněji srov. body 6. a 14.), je v daném kontextu třeba na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno a mimořádný opravný prostředek ani nebyl vyčerpán. Je-li proto zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání, pak je v takovém případě ústavní stížnost proti výše citovanému rozsudku městského soudu nepřípustná.
11. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí.
12. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. V tomto konkrétním případě je aplikace podústavních předpisů záležitostí obecných soudů v rámci civilního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
13. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje převážně proti postupu městského soudu v rámci odvolacího řízení; konkrétně proti jeho odůvodnění. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodl o jejím dovolání, však stěžovatelka ničeho konkrétního nenamítá, pouze obecně konstatuje, že se Nejvyšší soud jejím dovoláním dostatečně nezabýval.
14. Podle Ústavního soudu, který se s obsahem dovolání stěžovatelky seznámil, postupoval Nejvyšší soud způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť odmítl dovolání stěžovatelky za situace, kdy sama výslovně brojila pouze proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že výroky rozsudku odvolacího soudu v dovolání nenapadla (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Odmítnutí dovolání stěžovatelky v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na řádné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní. Navíc Nejvyšší soud správně uvedl, že "závazný je pouze výrok pravomocného rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění".
15. Ohledně návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud rozhodl, že nájemní smlouva je platná a pro účastníky závazná, Ústavní soud připomíná, že nemůže rozhodovat namísto příslušného orgánu veřejné moci. I v případě, že zruší napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí příslušnému soudnímu či jinému orgánu. V souzené věci k takovému postupu z důvodu výše uvedených však nedošlo. Pokud stěžovatelka žádá po Ústavním soudu něco jiného, než co je v jeho pravomoci, musí Ústavní soud takový návrh pro nepříslušnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
16. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d), zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu