Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 3 To 46/2023-20372 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. srpna 2023 č. j. 81 T 3/2020-20358, spojené s návrhem na zrušení § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2021 č. j. 81 T 3/2020-19795 byla J. S. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Za toto jednání a za sbíhající se trestný čin z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2016 č. j. 4 T 88/2015-979 byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Odsouzené dále soud uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to v rozsudku uvedených finančních prostředků. Soud rozhodl i o nárocích poškozených. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, kdy odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání. V tomto trestním řízení státní zástupce navrhl, aby soud rozhodnutí o zabrání specifikovaných nemovitých věcí v obci P. ve smyslu § 230 odst. 2 trestního řádu vyhradil veřejnému zasedání.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 8. 2023 č. j. 81 T 3/2020-20358 rozhodl o zabrání specifikovaných nemovitých věcí stěžovatelky podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2023 č. j. 3 To 46/2023-20372 zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka tvrdí, že předmětné nemovitosti původně v roce 2006 zakoupila S. v době, kdy byla soudní exekutorka, se záměrem je využívat jako sídlo exekutorského úřadu. Nákup financovala téměř zcela z hypotečního úvěru. V průběhu roku 2013 jí zanikla funkce exekutorky, neboť byla pravomocně odsouzena k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody pro majetkovou trestnou činnost. V důsledku ztráty úřadu S. nebyla schopna nadále splácet hypoteční úvěr. Rozhodla se proto pro prodej nemovitostí. Oslovila za tím účelem svého bývalého partnera, pana P., který měl vůči ní řadu pohledávek. P. chtěl nemovitosti koupit na stěžovatelku, jejíž je jednatelem. Na stěžovatelku proto převedl část svých pohledávek za S. Stěžovatelka pak zčásti nákup nemovitostí financovala započtením pohledávek, zčásti novým hypotečním úvěrem.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Zdůrazňuje, že se S. stala jejich vlastníkem dříve, než mělo dojít k následnému hrazení jejích závazků z peněz oprávněných osob, tedy z primárního výnosu trestné činnosti. Domnívá se, že posouzení povahy věci financované bankovním úvěrem jako zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti, proto, že později byly na úhradu splátek úvěru využity nezákonně získané prostředky, by měl provést Nejvyšší soud.
6. Stejně tak by se měl Nejvyšší soud vyjádřit k otázce, zda dobrou víru nabyvatele automaticky vylučuje bývalý partnerský vztah mezi P. a S., kteří spolu mají dítě a dříve sdíleli společnou domácnost.
7. Stěžovatelka však v řízení vystupovala pouze jako zúčastněná osoba a podle § 265d trestního řádu se nemůže, na rozdíl od odsouzené, s dovoláním na Nejvyšší soud obrátit. V případě stěžovatelky navíc došlo k zabrání nemovitostí, které nabyla legálními prostředky. Zásah do jejích majetkových práv je proto výrazně větší. Stěžovatelka proto do doby přijetí zákonné úpravy, která narovná procesní práva zúčastněných osob v podobě možnosti bránit se podáním dovolání, navrhuje zrušení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.
8. Stěžovatelka rozporuje i otázku přiměřenosti zásahu do svých vlastnických práv s ohledem na hodnotu zabraných nemovitostí v porovnání s částkou primárního výnosu z trestné činnosti. Soudy podle ní měly zohlednit současnou téměř dvojnásobnou hodnotu nemovitostí, oproti jimi zohledněné historické hodnotě.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud uvádí, že zabrání majetku osobě, která nebyla odsouzena, nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv této osoby, a to za podmínky, že jí je umožněno se proti zabrání věci efektivně bránit před soudem. Vzhledem k tomu, že zabráním věci může dojít k citelnému zásahu do vlastnických práv zcela nevinných osob, je nezbytné, aby soudy vždy řádně prokázaly (a odůvodnily), že jsou naplněny podmínky, které pro zabrání věci zákon stanoví [viz např. nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15
(N 92/81 SbNU 505)]. V posuzované věci přitom byla kontradiktornost plně zachována, stěžovatelka se účastnila řízení a všechny její námitky byly uspokojivě vypořádány. Stejně tak lze konstatovat, že byly naplněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.
13. Obecné soudy dospěly k závěru, že hypoteční splátky úvěru na pořízení nemovitostí S. splácela z prostředků získaných její trestnou činností, tedy z bezprostředního výnosu trestné činnosti. Předmětné nemovitosti je tedy zcela namístě považovat za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti ve smyslu § 135b odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Tento závěr odpovídá judikatuře (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 2954/20
, obdobně pak i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tz 42/2019). Bylo by v rozporu s veřejným zájmem na odčerpání prostředků z trestné činnosti, kdyby odsouzený pachatel majetkového trestného činu, v jehož rámci získal finanční profit, mohl hradit své závazky, vzniklé nikoliv trestnou činností, vůči subjektům odlišným od poškozených v trestním řízení z finančních prostředků, které získal trestnou činností.
14. Soudy na základě znaleckého posudku ověřily, že hodnota zabraných nemovitostí je přiměřená hodnotě představující bezprostřední výnos z trestné činnosti (bod 13 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci). Lze přisvědčit i úvaze, že postupným nárůstem hodnoty nemovitostí v čase nelze fakticky legalizovat výnos z trestné činnosti.
15. Otázkou účelovosti převodu předmětných nemovitostí na stěžovatelku se obecné soudy podrobně zabývaly. Vyšly přitom z požadavku judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1069/2019) zkoumat dobrou víru třetí osoby, která nemovitosti nabyla. Nelze přitom přisvědčit, že absenci dobré víry soudy dovodily pouze z historických rodinných vazeb mezi S. a jednatelem stěžovatelky P. Soudy svůj závěr o účelovosti převodu nemovitostí na stěžovatelku podpořily i časovou sousledností jednotlivých kroků. Osvětlily i působením P. v exekutorském úřadu S. a odkázaly na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který jej přesněji specifikoval. Obecné soudy i ze svědeckých výpovědí bývalých zaměstnanců úřadu dovodily, že P. měl nepochybně důvěrné informace o chodu exekutorského úřadu. V posouzení učiněných skutkových zjištění Ústavní soud nespatřuje žádný exces, odkazuje proto na odůvodnění napadených usnesení.
16. Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z pohledu ústavněprávního obstála (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3652/17
). Článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo na přezkoumání soudem třetího stupně, a to ani obviněnému [Ekelund proti Švédsku, rozhodnutí, 25. 11. 2003, č. 63987/00, oddíl 3]. Právo na účinné prostředky nápravy před národním orgánem nelze spatřovat v tom, že bude akceptován právní názor stěžovatelky. Její námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a vypořádal soud vyšší instance. Ústavní soud neshledal, že by postup soudů v trestním řízení snižoval úroveň ochrany jejích základních práv a svobod.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byl odmítnut i návrh na zrušení části v záhlaví citovaného ustanovení právního předpisu. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu