II.ÚS 582/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka, o ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství silnic a dálnic s. p., sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 - Krč, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem, sídlem Korunní 1302/88, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 317/2025-363 ze dne 11. prosince 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 183/2024-311 ze dne 29. srpna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 40 C 392/2021-243 ze dne 22. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Při dopravní nehodě, ke které došlo 29. dubna 2020, byla způsobena na vozidle stěžovatele škoda. Vedlejší účastnice prostřednictvím pověřené pojišťovny likvidovala tuto pojistnou událost jako škodu totální. Výši škody určila tak, že od obvyklé ceny vozidla před poškozením (754 700 Kč) odečetla cenu zbytků havarovaného vozidla dosažené v internetové aukci (301 111 Kč) a stěžovateli vyplatila rozdíl (446 589 Kč). Stěžovatel kupní smlouvu s v aukci vítězným zájemcem neuzavřel, zbytky vozidla si ponechal v držení a žalobou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 301 111 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že vozidlo je autovrakem, který má hodnotu 1 000 až 1 500 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 40 C 392/2021-66 ze dne 7. dubna 2022 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Měl za to, že stěžovatel sice vznesl výhrady ke způsobu určení výše skutečné škody na poškozeném vozidle, avšak ve výsledku tuto cenu akceptoval. Spornou otázkou zůstalo, zda má stěžovatel nárok na vyplacení ceny zbytků havarovaného vozidla, které zůstaly v jeho držení, zda vozidlo bylo v aukci dobře popsáno a zda vůbec lze takto poškozené vozidlo v aukci prodávat. Dovodil, že aukce je forma dobrovolného výběrového řízení o nejvýhodnější nabídku a že bylo na stěžovateli, zda takové nabídky využije, a pokud se rozhodl ji nevyužít, nelze to přičítat k tíži vedlejší účastnice.
4. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatel podal odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 242/2022-103 ze dne 12. října 2022 rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uložil obvodnímu soudu vyzvat stěžovatele, aby jednoznačně uvedl, zda souhlasí s obvyklou cenou vozidla před poškozením, z níž vycházela vedlejší účastnice, či zda má být cena předmětem dokazování, a současně ho poučit o jeho důkazním břemeni. V závislosti na reakci stěžovatele se pak bude obvodní soud znovu zabývat výší škody, přičemž ke zjištění obvyklé ceny vozidla po poškození (a případně i před ním) bude namístě ustanovit znalce. 5.
Obvodní soud poté napadeným, v pořadí druhým, rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 36 111 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 265 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Podle pokynů městského soudu doplnil dokazování znaleckým posudkem na určení ceny vozidla po dopravní nehodě, kterou znalec určil ve výši 265 000 Kč. Postupem podle § 2969 občanského zákoníku dospěl soud k závěru o důvodnosti žaloby co do částky 36 111 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a cenou určenou znalcem (301 111 Kč mínus 265 000 Kč).
6. Vedlejší účastnice podala proti výrokům I, III a IV rozsudku obvodního soudu odvolání, které později v rozsahu směřujícím proti výroku I vzala zpět. Stěžovatel podal odvolání proti výroku II rozsudku obvodního soudu. Namítal vadné zadání znaleckého posudku, ve kterém nebylo znalci uloženo, aby určil, zda je vozidlo opravitelné, a tedy ocenitelné jako celek, nebo zda je určeno k rozebrání na náhradní díly a je nutné jej ocenit jako zbytky autovraku. Městský soud napadeným rozsudkem řízení o odvolání vedlejší účastnice do výroku I rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), ve výroku II a IV rozsudek potvrdil a ve výroku III změnil výši náhrady nákladů řízení tak, že činí 43 601 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a náhradě nákladů České republiky (výroky IV a V).
Poukázal na závěry znalce, že vozidlo, i když by jeho oprava byla ekonomicky nerentabilní, je prodejné jako celek s tím, že po svém prodeji bude využito k vytěžení náhradních dílů a jako takové mělo ke dni dopravní nehody podle znalce obvyklou cenu 265 000 Kč. Přihlédl nadto k tomu, že o vozidlo v rámci aukce projevil zájem kupující, a to dokonce za cenu vyšší než znalcem určenou (301 111 Kč).
7. Proti části výroku II rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II, a proti výrokům III a IV rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Dovodil, že městský soud při stanovení výše škody, jež byla mezi stranami sporná, postupoval správně, jestliže vycházel z rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a po něm s tím, že tento rozdíl zjistil pomocí znaleckého posudku. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, zda se vozidlo stalo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autovrakem ve smyslu § 36 a násl. zákona o odpadech a zda je povinností vlastníka postupovat při nakládání s ním podle tohoto zákona, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Ani v případě, že by se o odpad skutečně jednalo, by se na právním posouzení věci nic nezměnilo, neboť obvyklá cena vozidla po jeho poškození byla stanovena pomocí znaleckého posudku.
8. Stěžovatel tvrdí, že při stanovení obvyklé ceny havarovaného vozidla nevycházely soudy z toho, že vozidlo je odpadem podle veřejnoprávních předpisů, ačkoliv má tato skutečnost vliv na další možnost využití vozidla a úzký okruh potencionálních kupců.
Obecné soudy bez dalšího převzaly závěry znaleckého posudku, aniž by se zabývaly právním hodnocením významným pro zjištění ceny vozidla (zda je havarované vozidlo považováno za odpad), čímž přenesly řešení právní otázky na znalce. Stěžovatel nesouhlasí s výší ceny zjištěnou prostřednictvím aukce, neboť neodráží správně zjištěný technický stav vozidla, jež nebyl v internetové aukci správně popsán. Soudem ustanovený znalec prohlédl vozidlo jen povrchně a při určení obvyklé ceny vozidla postupoval podle metodiky určené pro oceňování vozidel, nikoli odpadu (autovraků), neboť vozidlo nepovažoval za odpad, když je možné prodat je na náhradní díly a poškozenou karoserii nahradit jinou karoserií.
V dovolání se stěžovatel domáhal posouzení otázky, zda mají soudy při zjišťování obvyklé ceny zohledňovat povahu vozidla jako odpadu. Má za to, že touto otázkou se soudy dostatečně nezabývaly a ignorovaly s ní související důkazní návrhy stěžovatele. Namítal také, že se odvolací soud odchýlil od svého předchozího názoru, že má být posouzena povaha havarovaného vozidla jako odpadu.
9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem až na výjimky uvedené níže v bodu 10.
10. Stěžovatelka napadá rozsudek obvodního soudu jako celek, výrokem I však bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, stěžovatel je tak v tomto rozsahu osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Totéž platí ve vztahu k výroku I rozsudku městského soudu, kterým bylo na základě zpětvzetí odvolání vedlejší účastnicí zastaveno řízení o jejím odvolání právě proti výroku I rozsudku obvodního soudu. V rozsahu, ve kterém byl městským soudem změněn nákladový výrok III rozsudku obvodního soudu, pak není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit to, co již bylo zrušeno či změněno.
11. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že při stanovení ceny havarovaného vozidla nebylo přihlédnuto k tomu, že vozidlo je vrakem (odpadem) a stěžovatel je tak v důsledku napadených rozhodnutí nucen postupovat v rozporu s veřejnoprávními předpisy, které upravují nakládání s odpady.
12. Podle § 36 písm. a) zákona 185/2021 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2020, se rozumí autovrakem každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem podle § 3 tohoto zákona. Skutečnost, že se vozidlo stěžovatele stalo v důsledku nehody odpadem podle uvedených ustanovení, však nemá žádný vliv na určení ceny havarovaného vozidla z pohledu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a § 2969 odst. 1 občanského zákoníku. Zákon o odpadech stanoví, jakým způsobem je nutno nakládat s autovrakem v případě se jeho zbavení, čímž je myšleno jeho předání k využití nebo k odstranění ve smyslu zákona o odpadech nebo jeho předání osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona (§ 3 zákona o odpadech), neukládá však vlastníkovi autovraku zbavit se ho tímto způsobem.
Pokud tak učiní, je povinen nakládat s autovrakem jako odpadem způsobem stanoveným zákonem o odpadech, prodá-li jej ale třetí osobě, zákon o odpadech takový jeho postup neupravuje (nebrání mu). Je to i logické, protože samotným převodem autovraku do vlastnictví jiné osoby nedochází k činnosti, na jejíž veřejnoprávní regulaci má stát zájem z hlediska dodržení pravidel ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka a dodržování zásad trvale udržitelného rozvoje (§ 1 zákona o odpadech).
13. Jinými slovy, vlastník autovraku (a ani stěžovatel, který jako státní podnik sice není jeho vlastníkem, ale vlastnická práva státu vykonává a má k němu právo hospodaření podle § 2 odst. 1, 2 zákona o státním podniku) není povinen zbavit se jej způsobem předvídaným v § 3 zákona o odpadech a nic mu nebrání prodat jej třetí osobě. Samozřejmě, chce-li se jej zbavit, aniž by z ní měl ekonomický prospěch, tedy chce-li s ním nakládat jako s odpadem, může. Z ničeho neplyne, že stěžovatel toto chtěl, avšak i pokud by tomu tak bylo, nijak to nevyvrací závěr, že věc (objektivně) ekonomickou hodnotu má (lze z ní mít ekonomický prospěch). Při určování obvyklé ceny autovraku není proto nutno přihlédnout k veřejnoprávním předpisům upravujícím nakládání s odpady. Ústavní soud současně připomíná zásadu, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
14. Obecné soudy tedy nepochybily, když vycházely při stanovení obvyklé ceny vozidla v době jeho poškození ze závěrů znaleckého posudku, v němž znalec vozidlo ohodnotil jako prodejné k vytěžení náhradních dílů za cenu 265 000 Kč. K námitce, že šlo o znalce "pouze" z oboru ekonomika, je nutno uvést, že z odůvodnění rozsudku městského soudu se podává, že Mgr. Ing. Petr Mazák je znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování vozidel. Znalec vycházel z toho, že jde o totálně zničené auto, vozidlo prohlédl a jeho poškození ve výsledně stanovené ceně zohlednil (bod 17 rozsudku městského soudu).
V bodě 23 rozsudku městský soud navázal na své závěry vyjádřené ve zrušujícím rozsudku, že ve stanovené ceně musí být zohledněn stav vozidla včetně rozlišení, zda jej lze prodat po opravě jako provozuschopné nebo vozidlo určené k prodeji na náhradní díly, od těchto svých závěrů se v napadeném rozsudku nijak neodchýlil. Vypořádal se důkladně i s návrhem na provedení výslechu znalce Ing. Miroslava Hanečky jakožto důkazu s ohledem na jednoznačné závěry znaleckého posudku Mgr. Ing. Petra Mazáka nadbytečného.
Postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
15. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, jehož odůvodnění obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, proč městský soud nepochybil, když založil své rozhodnutí na závěrech znaleckého posudku a nebral při rozhodování o určení obvyklé ceny havarovaného vozidla po nehodě v úvahu stěžovatelem uváděná ustanovení zákona o odpadech. Zcela tak vypořádal stěžovatelem vznesenou dovolací otázku, zda se vozidlo stalo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autovrakem ve smyslu § 36 a násl. zákona o odpadech a zda je povinností vlastníka postupovat při nakládání s ním podle tohoto zákona. Jeho rozhodnutí tak není formalistické, jak tvrdí stěžovatel.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. března 2026*) Pavel Šámal v. r. předseda senátu
______________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2026