Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky RECRA Moravia s. r. o., sídlem Novomlýnská 1373/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 15, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2023 č. j. 2 Ads 115/2022-35 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2022 č. j. 25 Ad 10/2020-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále též "oblastní inspektorát") ze dne 22. ledna 2020 byla stěžovatelka uznána vinnou za spáchání přestupku na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. m) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 29. července 2020, a byla jí uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. Stěžovatelka se přestupku dopustila tím, že jako zaměstnavatelka v rozporu s § 144 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neposkytla svým dvěma zaměstnancům ve stanoveném termínu odměnu za vykonanou práci podle dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí oblastního inspektorátu bylo změněno Státním úřadem inspekce práce pouze co do lhůty k plnění uložené pokuty, ve zbytku bylo zamítnuto.
2. Stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce byla zamítnuta napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud"). Krajský soud se zabýval otázkou, zda se stěžovatelka vyvinila ze svého opomenutí uhradit zaměstnancům odměnu za vykonanou práci, a ve shodě se závěry předchozího správního řízení dospěl k závěru, že stěžovatelka své břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran liberačního důvodu podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neunesla. Podle krajského soudu nepředložila stěžovatelka žádné relevantní důkazy prokazující nesoučinnost zaměstnanců při převzetí odměny. Ve shodě se Státním úřadem inspekce práce nepovažoval krajský soud za nadbytečný neuskutečněný pokus o zaslání finančních částek poštou, neboť nebyla prokázána taková nekontaktnost, která by podobný krok činila a priori nadbytečným.
3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu zamítl. K převzatým právním závěrům krajského soudu navíc dodal, že správní orgány ani krajský soud netvrdily, že bezvýsledné zaslání odměny prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb by bylo jediným možným způsobem, jak mohla stěžovatelka prokázat, že zaměstnanci byli v prodlení s převzetím odměny; stěžovatelka však neposkytla ani žádné jiné myslitelné a prokazatelné vysvětlení či důkazy svědčící o tom, že prodlení skutečně nastalo na straně zaměstnanců.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a dále její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
5. Podle stěžovatelky nebylo ve správním řízení porušení § 26 odst. 1 písm. m) zákona o inspekci práce prokázáno nade všechnu rozumnou pochybnost. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Zdůrazňuje, že již v předchozích řízeních tvrdila, že zaměstnanci trvali na výplatě odměny v hotovosti, přichystanou odměnu si však nevyzvedli, a ani nebyli k zastižení na adresách uvedených ve smlouvách. K nevyplacení odměny tak nedošlo vinou stěžovatelky, ale z důvodu překážek na straně zaměstnanců. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány považovaly její tvrzení za nevěrohodné a odmítly se její námitkou blíže zabývat.
6. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí zatížená přepjatým formalismem. Ten spatřuje ve výtce soudů i správních orgánů, že se nepokusila zaslat odměny na adresy, ze kterých se jí v minulosti opakovaně vrátily písemnosti jako nevyzvednuté. Stěžovatelka předpokládá, že by se stejně tak vrátily i zaslané odměny, a považuje takový postup za ekonomicky nesmyslný. Stěžovatelka z napadených rozhodnutí vyvozuje, že by nebyla sankcionována, kdyby udělala tento podle ní zcela zbytečný úkon.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom krajský soud i Nejvyšší správní soud dostály. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
9. Obsah ústavní stížnosti představuje pouze polemiku se závěry obou soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost námitek stěžovatelky, s výjimkou zjevné svévole obecných soudů v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými a právními závěry. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. S podanými námitkami se krajský soud i Nejvyšší správní soud náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, v podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí. Závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.
10. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu