Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Konfederace politických vězňů České republiky, sídlem Dolní Žďár 103, Ostrov, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. března 2022 č. j. 14 C 266/2018-272, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2022 č. j. 24 Co 189/2022-329 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 2695/2023-396, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a České republiky - Generálního finančního ředitelství, Františka Wiendla, Luďka Šáchy, Cyrila Michalicy a Ing. Mileny Blatné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Příbrami napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 17. 7. 2018 mezi stěžovatelkou (první žalovanou) jako dárkyní a druhou žalovanou (Česká republika - Generální finanční ředitelství jako obdarovanou, jejímž předmětem jsou nemovitosti specifikované v rozhodnutí), je neplatná. K odvolání žalobců a stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrhy žalobců na přerušení odvolacího řízení a na záměnu účastníků na straně žalobců. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti části výroku rozsudku krajského soudu, jíž byl zamítnut návrh žalobců na záměnu účastníků; ve zbylém rozsahu dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že nebyla v řízení před obecnými soudy řádně zastoupena, neboť jí zastupovaly statutární orgány, které byly zapsány toliko zdánlivě na základě fiktivně a podvodně svolané členské schůze. Stěžovatelce tak nebylo umožněno, aby v předmětném řízení jednala svobodně a podle své skutečné vůle. Přestože žalobci (členové stěžovatelky) v řízení opakovaně upozorňovali, že statutární orgány stěžovatelky, které neoprávněně před soudy vystupovaly, nebyly jejími skutečnými statutárními orgány, nebylo jí umožněno přistoupit k žalobě a zaměnit účastníky řízení a nadále vystupovat jako žalobkyně na straně druhé žalované.
Stěžovatelka uvádí, že nikdy nechtěla darovat druhé žalované předmětný nemovitý majetek. Druhá žalovaná tak porušila vlastnické právo stěžovatelky při uzavírání darovací smlouvy, neboť ji uzavřela s osobami, které nebyly statutárními orgány, i když tak byly formálně zapsány ve spolkovém rejstříku.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu).
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje mj. o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.
7. V § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva (ultima ratio), kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení.
8. Námitka stěžovatelky, že nebyla v řízení před obecnými soudy řádně zastoupena, neboť jí zastupovaly pouze zdánlivé statutární orgány, totiž představuje možný důvod pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen.
9. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala, natož, že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, respektive měla v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. Tím, že v předmětné věci stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, nastala situace, kdy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
10. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že v této části se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti nijak nebrojí, resp. nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, která by rozporovala závěry Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom řádně odůvodnil, proč zamítl dovolání žalobců v rozsahu, v němž směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jejich návrh na záměnu účastníků. Pro odvolací řízení je institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků vyloučen, neboť povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k takovým změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud také objasnil, proč ve zbylém rozsahu (ve kterém dovolání směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení odvolacího řízení) dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky.
13. Ústavní soud uzavírá, že dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu