Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 4 Tdo 1008/2023-1892, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 2. 2023 č. j. 1 T 134/2022-1683 uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako jednatel a jediný společník společnosti X, která byla usnesením obvodního soudu ze dne 6. 9. 2010 č. j. 27 D 1658/2008-323 (v právní moci dne 11. 7. 2011) ustanovena správcem dědictví po zemřelém K. F. za účelem správy nemovitostí, čerpal finanční prostředky z bankovního účtu zmíněné společnosti zřízeného pro účely správy dědictví, a to před i poté, co byla tato společnost usnesením obvodního soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 27 D 1658/2008-1007 funkce správce dědictví zproštěna způsobem podrobně specifikovaným pod body 1) a 2) výroku rozsudku obvodního soudu, přičemž získané finanční prostředky užil nezjištěným způsobem, nikoli však v souvislosti se správou předmětných nemovitostí, a svým jednáním způsobil dědicům poškozeného škodu v celkové výši 1 442 805 Kč. Za to byl podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku s přihlédnutím k § 67 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 365 denních sazeb o výši denní sazby 800 Kč, celkem tedy 292 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost uhradit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 858 730 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního zákoníku byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatel, poškozený i příslušná státní zástupkyně. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 6. 2023 č. j. 7 To 157/2023-1811 všechna tři podaná odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl s tím, že stěžovatelem uplatněné námitky dílem nenaplňují žádný dovolací důvod a dílem jsou zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že Nejvyšší soud porušil zásadu kontradiktornosti řízení, neboť mu nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání k replice a neumožnil mu tak na toto vyjádření reagovat. K právu se vyjádřit cituje četnou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s tím, že princip rovnosti účastníků řízení a související zásada kontradiktornosti řízení se v trestním řízení uplatní také při rozhodování o dovolání. Následně shrnuje obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém jsou rozporovány jeho dovolací námitky s návrhem na odmítnutí podaného dovolání.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se nevypořádal s námitkou ohledně jednání popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku obvodního soudu, že z obsahu napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu nelze zjistit, kdy bylo usnesení obvodního soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 27 D 1658/2008-1007 (kterým byla společnost X zproštěna funkce správce dědictví) doručeno společnosti X. Nebyl tak podle něj postaven najisto počátek páchání uvedeného pokračujícího jednání.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžejní námitkou stěžovatele je jeho tvrzení, že mu (resp. jeho právnímu zástupci) nebylo ze strany Nejvyššího soudu zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání k případné replice. Ústavní soud však dotazem u Nejvyššího soudu zjistil, že této námitce stěžovatele nelze přisvědčit, neboť vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele bylo zasláno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Radku Vachtlovi k replice dne 24. 10. 2023 a téhož dne mu bylo i doručeno (viz úřední záznam na č. l. 18 spisu).
10. Stejně tak není možno přisvědčit mínění stěžovatele, že nebyl postaven najisto počátek páchání jeho pokračujícího jednání popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku obvodního soudu. V dané souvislosti nelze přehlížet, že stěžovateli je kladeno za vinu, že v rozporu se svými povinnostmi (a odpovídajícími oprávněními) nakládal s finančními prostředky na účtu správy dědictví, které mu byly svěřeny, přičemž vytýkaného jednání se zjednodušeně řečeno dopouštěl v obou případech [jednání pod body 1) a 2) skutkové věty] stejně, změnily se toliko okolnosti daného jednání zproštěním funkce správce.
11. Podle v řízení učiněných skutkových zjištění bylo usnesení o zproštění společnosti X, funkce správce dědictví nové správkyni (Oberfalcerová a spol., advokátní kancelář, s. r. o.) doručeno dne 24. 9. 2015 a společnosti X, fikcí dne 4. 10. 2015. E-mailem ze dne 1. 10. 2015 kontaktovala nová správkyně stěžovatele s žádostí o předání správy domů a o osobní setkání. Z výpisu z účtu správy a částečně z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že ode dne 25. 9. 2015, kdy byla nová správkyně povinna zahájit správu dědictví, bylo stěžovatelem nebo na jeho pokyn z účtu správy celkem šestnácti výběry vybráno 274 655 Kč. Stěžovatel prokazatelně výkon správy nové správkyni ztěžoval a apeloval na nájemce, aby nájemné nadále hradili na účet, k němuž měl dispoziční oprávnění. Nové správkyni přitom nikdy zůstatky na účtu správy ani žádné jiné peníze nepředal. Přestože věděl, že se správy ujímá nová správkyně, pokračoval v dispozici s prostředky dědictví uložených na účtu správy.
12. Jak uvedl již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutek popsaný v bodě 2) byl shledán jako závažnější porušení veřejného zájmu na ochraně majetku. Současně však stále šlo o stejný trestný čin (zpronevěra), provedeným totožným způsobem (neoprávněné čerpání z účtu správy dědictví), v blízké časové souvislosti, respektive prováděné kontinuálně po celou dobu, kdy měl stěžovatel předmětné finanční prostředky v dispozici, přičemž jej zjevně vedl i totožný záměr (ekonomický prospěch na úkor pozůstalosti). Není tedy pochyb o tom, že v daném případě jde o naplnění všech pojmových znaků pokračujícího trestného činu podle § 116 trestního zákoníku a skutečnost, že se v určitý moment změnily okolnosti natolik, že již nebylo možno formálně odůvodňovat jednotlivé transakce vyplácením záloh odměny, na kategorizaci daného jednání z pohledu trestněprávní teorie nemá vliv.
13. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z usnesení Nejvyššího soudu se podává, že se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu