Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky L. K., zastoupené kolizním opatrovníkem městem Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 100 Co 45/2025-421, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) D. K. a 2) R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, rozsudkem ze dne 2. 12. 2024 č. j. 35 Nc 34/2023-234 svěřil Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") nezletilou stěžovatelku pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I). Otci uložil vyživovací povinnost ve výši 35 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II). Současně rozhodl o dlužném výživném otce (výrok III) a určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou jedenkrát za 30 dnů po dobu jedné hodiny, a to asistovaně v poradně Pexeso, z.s. Rodičům uložil povinnost vyvíjet potřebnou součinnost pro výkon styku prostřednictvím poradny a povinnost do 10. 1. 2025 kontaktovat tuto poradnu a sjednat termín prvních dvou setkání s tím, že termíny dalších setkání budou dojednány vždy nejpozději 30 dnů předem (výrok IV rozsudku).
3. K odvolání otce ve věci rozhodoval krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích týkajících se běžného i dlužného výživného (výrok I) a dále ve výroku týkajícím se styku otce s nezletilou (výrok II). Krajský soud rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každou neděli sudého kalendářního týdne od 11.00 hodin do 15.00 hodin, každé pondělí v sudém kalendářním týdnu od 16.00 hodin do 18.00 hodin a každého 26. 12. od 15.00 hodin do 19.00 hodin s tím, že otec si nezletilou převezme a po skončení styku předá zpět v místě bydliště matky.
4. Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Stěžovatelka předně rekapituluje průběh předchozího řízení. Ve vlastní ústavněprávní argumentaci namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu, který rozsah styku nezletilé s otcem rozšířil, aniž by ji prostřednictvím kolizního opatrovníka poučil, že takové rozšíření zvažuje. Má za to, že neupozornil-li krajský soud na možnou změnu úpravy styku v neprospěch stěžovatelky, zatížil své rozhodnutí nepředvídatelností. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nedostatečně zajistil její participační práva, neboť rozhodl, aniž by s nezletilou sám hovořil. Stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a současně žádá o přednostní vyřízení věci.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka v prvé řadě namítá překvapivost napadeného rozhodnutí, čemuž ovšem Ústavní soud nepřisvědčil. Krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů. Svůj částečně odlišný názor, než jaký zaujal okresní soud, krajský soud řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Ta sice skutečně považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15
či nález ze dne 13. 6. 2006
sp. zn. I. ÚS 287/05
ze dne 13. 6. 2006), v nyní posuzované věci nicméně k takovému pochybení ze strany krajského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována, a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, v nichž soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dospěje k částečně odlišnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v tomto případě.
10. Ústavní soud ústavní deficit překvapivosti soudního rozhodování v nyní posuzované věci neshledal rovněž s ohledem k procesním stanoviskům otce, který např. v odvolání požadoval podstatné rozšíření styku s nezletilou, jehož režim - stanovený okresním soudem - považoval za neodůvodněný (srov. rozsudek krajského soudu, bod 4). Procesní pozice otce přitom byla ostatním účastníkům dobře známa. Krajský soud ji předal matce i koliznímu opatrovníkovi k vyjádření, čehož ostatně oba využili (srov. tamtéž, body 5-6).
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce, poukazující na tvrzené nedostatečné zajištění participačních práv dítěte. Krajský soud v nyní posuzované věci vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná a správná a dokazování tak doplnil pouze se zaměřením na případné změny v příjmech či majetkových poměrech rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10). Krajský soud tudíž dobře znal i názor nezletilé, který prezentovala v průběhu předchozího řízení a v němž vyjádřila preferenci se s otcem nestýkat, resp. stýkat se s ním jen omezeně a v asistované podobě (tamtéž, bod 38).
Krajský soud zjistil přání nezletilé, a tedy zajistil její participační práva, na základě jejího pohovoru s kolizním opatrovníkem, který proběhl 14. 5. 2025, tj. více než pět měsíců po vydání rozhodnutí okresního soudu (srov. tamtéž, bod 29). Tento způsob zjištění přání nezletilého judikatura Ústavního soudu připouští, a to zejména proto, že předchází zbytečné traumatizaci dětí. Není totiž žádoucí trvat na tom, aby bylo dítě v krátkém časovém sledu nuceno opětovně vyjádřit svůj (soudu známý) názor, protentokrát v soudní síni.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývá, jakými úvahami se krajský soud řídil a z jakých důvodů přistoupil k rozšíření styku nad rámec režimu stanoveného v rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud na toto odůvodnění odkazuje (srov. body 52-58), přičemž poukazuje zejména na úvahu krajského soudu, že zcela omezený asistovaný styk neodpovídá situaci v rodině a je nepřiměřeně tvrdý, resp. neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé. Významný je též závěr krajského soudu, že nezletilá (dle vlastního vyjádření, které tak doplňuje její shora uváděné stanovisko o preferenci velmi omezeného styku s otcem - srov. rozsudek, bod 29) "nevnímá jako problematickou samotnou osobu otce, nevnímá z jeho strany žádné nebezpečí, a dle vlastního vyjádření by s otcem ráda určitý čas trávila, zašla s ním do kina, sdílela společné aktivity, ale jen v situaci, že otec nebude v její přítomnosti řešit jeho vztah s matkou."
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pakliže byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti, aniž by o něm Ústavní soud samostatně rozhodoval. Důvody k přednostnímu projednání věci Ústavní soud neshledal, byť k tomu směřujícímu návrhu vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně, v nejkratším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu