Pojem "tíseň" podle restitučních předpisů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. P. a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 1994, čj. 4 C 161/92-46, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti Bytovému podniku města P., s. p., se sídlem v P., vydat činžovní dům č. p. 2319 se stavební parcelou a zahradou, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky uzavřely darovací smlouvu 5.
července 1965 v tísni, vytýkají stěžovatelky Krajskému soudu v Brně nesprávný výklad podmínky restitučního nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. tísně a v důsledku toho i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Konkrétně uvedly, že tíseň byla dána objektivně existujícím stavem v době uzavření smlouvy a spočívala zejména v ekonomickém postavení stěžovatelek, když první stěžovatelka pobírala vdovský důchod, druhá stěžovatelka měsíční mzdu 1 500,- Kčs, byla rozvedená, vyživovala dceru a pečovala o první stěžovatelku.
Navíc tíseň spočívala v celém režimu hospodaření, ke kterému byly obě stěžovatelky donuceny a který jim nedovoloval nemovitostí disponovat a tak získat prostředky k její řádné údržbě. Za pohnutku k darování pak obě stěžovatelky označily snahu zamezit dalšímu chátrání nemovitosti, s tím, že o chátrání nemovitosti svědčí i stanovená hodnota ke dni darování ve výši 28 627,- Kčs. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zdůraznil, že úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů obecně, ale pouze v souvislosti s posouzením, zda soudy ve své činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Pokud stěžovatelky poukazovaly na porušení práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, krajský soud zdůraznil, že toto není v ústavní stížnosti blíže odůvodněno, přitom citovaným ustanovením Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Bytový podnik města P., s. p., se dle ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením.
Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), zejm. čl. 6 odst. 1.
V tomto směru
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4C 161/92 Okresního soudu v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelek, opřeným o ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, skutkově i právně zabývaly, přičemž oba soudy v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že k převodu nemovitostí (činžovní dům se zahradou) stěžovatelek darovací smlouvou došlo nikoliv za splnění podmínky tísně. Přihlédly přitom k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek, majícím za následek nemožnost obhospodařovat nemovitost, současně však vzaly za prokázáno, že šlo u stěžovatelek o svobodný projev vůle, když nebyla prokázána danost jakéhokoliv nátlaku ze strany odpůrce či státních orgánů za účelem jejich donucení k uzavření předmětné darovací smlouvy.
V projednávané věci bylo tedy předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatelek prokázání splnění znaku tísně, kterým je třeba ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. rozumět hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a takovou závažností, že učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil a nebo u dvoustranných (vícestranných) jednání úkon neuzavřel. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy být pro ni dán objektivní důvod a současně se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
3. 1993, 3 Cdo 47/92; stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). Dále však půjde o to, zda pouhé vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) zakládalo tíseň pro účely restitučních předpisů či nikoliv. Protože ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztrácelo smysl.
V daném případě nešlo o uvedenou situaci právě proto, že stěžovatelky byly sociálně slabé, neboť prvá stěžovatelka byla důchodkyně a měsíční mzda druhé činila 1 500,- Kčs, přitom jedna byla vdova, druhá byla rozvedená, navíc s vyživovací povinností k dítěti, což je přesně situace, za níž by v právním státě právě vlastnictví činžovního domu nepochybně posilovalo jejich postavení a ne naopak. Jinými slovy, Ústavní soud se nemůže ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že šlo o svobodný projev vůle a nikoliv tíseň, jestliže vedl k dalšímu zhoršení sociálního postavení stěžovatelek, neboť kromě toho, že neměly valných příjmů, přišly darováním i o majetek.
Nedostatek zákonné ochrany soukromého vlastnictví se tedy v projednávané věci konkrétně projevil nejen ve stavu nemovitosti, ale též ve skutečnosti, že ačkoliv stěžovatelky byly sociálně slabé, přesto přistoupily na darování. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutí, které ve svém celku neodpovídá naplnění Úmluvou upraveného práva na spravedlivý proces, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 90 Ústavy ve spojení s § 1 o.s.ř. a Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nejde o kategorii tísně v přísně civilistickém smyslu slova, ale se zřetelem na smysl a účel restitučního zákona. Což je také důvod, proč si zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil s obecnou úpravou obsaženou v OZ a přistoupil k vydání zvláštních restitučních předpisů. Zcela na závěr se uvádí, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 1995