Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. L., právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 823/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 sp zn. 8 To 46/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 50 T 11/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Krajský soud v Ústí nad Labem uznal stěžovatele vinným účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Stěžovatel měl předat obálku s identifikačními údaji a 10 000 USD určenými jako odměna za usmrcení poškozeného. Za toto jednání mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel spolu se obžalovaným V. P. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2014, 6 To 731/2014. V celé části týkající se stěžovatele zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, včetně dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 8 To 46/2013 poté opět odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 823/2015.
3. Hlavní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je to, že ve věci rozhodoval odvolací senát Vrchního soudu v Praze ve složení předseda JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Petr Smrž, přestože soudci přidělenými k senátu 8 To jsou dle rozvrhu práce JUDr. Alexandra Nováková, JUDr. Jiří Lněnička a JUDr. Petr Smrž - v tomto složení senát rozhodoval také ve věci stěžovatele v rámci prvního odvolacího řízení. Nejvyšší soud po projednání dovolání akceptoval změnu ve složení senátu s odůvodněním nemoci JUDr. Alexandry Novákové a nastoupením zastupujícího soudce Martina Zelenky. Stěžovateli však dle jeho tvrzení nebyla změna obsazení senátu sdělena, takže nemohl včas uplatnit pochybnost o nestrannosti soudce. Ve vyrozumění o veřejném zasedání byla JUDr. Alexandra Nováková i nadále uvedena jako předsedkyně senátu, tudíž stěžovatel uvedené obsazení senátu důvodně očekával. JUDr. Nováková však u jednání nebyla přítomna. Nejvyšší soud nesdělení změny v obsazení soudu sice odvolacímu soudu vytkl, ale neshledal to závažnou chybou. V rozporu s hodnocením Nejvyššího soudu to stěžovatel za závažnou chybu považuje, neboť složení soudu je chráněno ústavním právem na zákonného soudce. Stěžovateli tak není zřejmé, na základě jakých důkazních skutečností dospěl Nejvyšší soud k arbitrárnímu tvrzení, že změna musela být evidentní.
4. Určení zastupování senátu v rozvrhu práce, kdy senát 8 To je zastupován soudci senátu 3 To a 7 To, je podle názoru stěžovatele příliš obecné, jelikož není stanoveno pravidlo pro určení konkrétního soudce zastupujícího člena senátu v případě jeho nepřítomnosti. Účastník při takovém určení není schopen předvídat konečné zastoupení senátu rozhodujícího v dané věci. V dané věci se Nejvyšší soud spokojil s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že náhradní soudce nebyl vybrán ad hoc, ale podle obecného pravidla, když byl uveden jako první v pořadí. Toto by bylo akceptovatelné, pokud by skutečně takovou normu rozvrh práce obsahoval. Pokud ji neobsahuje, pak je zdůvodnění vrchního soudu, akceptované Nejvyšším soudem, zdůvodněním nahodilým a v jiných případech by mohlo být užito jiné. Ze spisu stěžovatele navíc nelze nijak ověřit ani důvodnost změny složení senátu, ani postup, jakým byla věc JUDr. Zelenkovi přidělena. Odvolací senát byl dle názoru stěžovatele sestaven způsobem, jenž umožňuje libovůli či účelové obsazení jednajícího soudu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soudce JUDr. Lněnička nebyl v řízení nestranný, což dokládá některými pasážemi v odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu.
5. Ve vztahu k důkaznímu řízení pak stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož bylo nesprávně realizováno důkazní řízení z důvodu opomenutých důkazů a nesprávného hodnocení důkazu. Návrhy na vyslechnutí některých svědků byly zamítnuty bez náležitého odůvodnění. Stěžovatel byl odsouzen na základě výpovědi spoluobviněného V. P., jež byla během řízení několikrát měněna a stěžovatel tuto výpověď nepovažuje za spolehlivý podklad pro své odsouzení. V řízení vyšly najevo významné skutečnosti o V. P., jež měly vést soudy k pečlivému prověření jeho tvrzení. Závěry soudů měly vyústit ve zprošťující výrok podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Shromážděné důkazy netvořily ucelený řetězec a nepředstavují přesvědčivou oporu pro závěr o vině stěžovatele. Výpověď V. P., kterou učinil v počátku přípravného řízení, je jediným usvědčujícím důkazem, pro který bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, což nelze pokládat za spolehlivý důkaz prokazující vinu stěžovatele.
6. V doplnění ústavní stížnosti pak vznesl stěžovatel také námitku nesprávného obsazení senátu soudu prvního stupně. To spatřuje v tom, že věc projednal a rozhodl senát 50 T, jehož členy byli dva přísedící, u nichž vzhledem k obsahu rozvrhu práce na rok 2012, který nestanovil přesná pravidla pro přidělování přísedících ze seznamu přísedících do jednotlivých senátů, nebylo možno v den nápadu věci soudu dovodit, že právě tyto osoby se mají stát členy senátu 50 T.
8. Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli k možné replice. Ten této možnosti v určené lhůtě nevyužil.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
11. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
12. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
13. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů.
To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
14. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Námitky stěžovatele svou povahou směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. Posuzovaná ústavní stížnost je pak pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady, jak již bylo naznačeno shora, představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
15. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti složení rozhodujícího senátu a přidělení věci konkrétnímu senátu dle rozvrhu práce, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil povinnost stěžovatele uplatnit námitku ohledně nesprávného obsazení soudu již v řízení před obecnými soudy, nejpozději pak v dovolacím řízení. V daném případě tak stěžovatel v případě člena senátu odvolacího soudu učinil a námitku nezákonného soudce řádně uplatnil v podaném dovolání.
16. V této souvislosti je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se takto uplatněnou námitkou, včetně námitky podjatosti předsedy senátu, v dovolacím řízení náležitě zabýval. V napadeném usnesení podrobně na str. 7 až 9 vyložil, proč považuje tuto námitku za neopodstatněnou (resp. ve věci podjatosti nebyl dovolací důvod námitkami stěžovatele materiálně naplněn). Nejvyšší soud poukázal zejména na fakt, že změna ve složení rozhodujícího senátu musela být obhájcům stěžovatele na první pohled patrná, neboť namísto původního složení - dvou mužů a jedné ženy - jednal ve složení tří mužů. Uvedené složení, a to jmenovitě, bylo rovněž před veřejným zasedáním zveřejněno před jednací místností. Podle závěru Nejvyššího soudu tak nedošlo k pochybení takového charakteru, jež by znamenalo zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
17. Námitku, jež se týká složení senátu nalézacího soudu (50 T), konkrétně netransparentního přidělování přísedících do jednotlivých senátů, neuplatnil stěžovatel v dovolání, ale až v následné ústavní stížnosti (dokonce až v jejím doplnění), přičemž z již shora citovaného nálezu jasně vyplývá, že "Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat".
18. Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že podle citovaného nálezu: "Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo."
19. Závěrem Ústavní soud odkazuje, zejména s ohledem na zvyšující se trend uplatňování námitek ohledně nesprávného složení senátů, rozhodujících v trestněprávních věcech, na své dřívější nálezy (např. nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01, či nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 ), podle nichž ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy.
20. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu