Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Doupovce, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 27 Cdo 3348/2023-933 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2023 č. j. 6 Cmo 4/2016-880, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní společnosti ARKUS, akciová společnost v likvidaci, sídlem Solní 278/4, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu 7 762 785 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně (ARKUS, akciová společnost v likvidaci) se po stěžovateli domáhala zaplacení 14 800 000 Kč s příslušenstvím v rámci vypořádání z neplatné smlouvy o půjčce akcií. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 7. 2015 č. j. 44 Cm 142/2004-539 vyhověl žalobě co do částky 9.583.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a zamítl žalobu ohledně částky 5 217 000 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve výroku I. v rozsahu částky 7 762 785 Kč potvrdil a v rozsahu 1 820 215 Kč změnil tak, že žalobu zamítl; ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Jde přitom již o třetí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci samé po kasačních rozhodnutích Nejvyššího soudu.
3. Dovolání stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dovolací soud nesprávně odmítl jeho dovolání jako nepřípustné a znemožnil tak stěžovateli nedůvodně přezkum rozhodnutí v dovolacím řízení. Stěžovatel namítá, že dovolání se týkalo pouze posouzení otázky promlčení podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, s níž se Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku nevypořádal. Pokud tedy dovolací soud vytýkal stěžovateli, že v dovolání neuvedl, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dané právní otázky odchýlil, mohl tak stěžovatel učinit pouze v rovině spekulací. Současně ovšem stěžovatel uvádí, že zcela jednoznačně označil soudní rozhodnutí včetně rozhodnutí dovolacího soudu, kdy soudy v dané věci otázku promlčení řešily. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká nezohlednění námitky promlčení ve smyslu § 408 obchodního zákoníku.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud předně připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. S tvrzením stěžovatele, že dovolací soud nesprávně odmítl dovolání jako nepřípustné, čímž mu nedůvodně znemožnil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, se nelze ztotožnit. Stěžovatel opomíjí, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, neboť v něm nebyl schopen vymezit přípustný dovolací důvod, resp. jak právní otázku, o níž šlo, tak také od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl při jejím řešení odchýlit (podrobněji srovnej body 11. a následující odůvodnění napadeného usnesení; zvláště s připomenutím § 241a odst. 2 o. s. ř.). Tyto náležitosti dovolání stěžovatele neobsahovalo, když v něm bylo pouze uvedeno, že promlčení podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno opakovaně a judikatura je konzistentní.
8. Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout ani napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Toto rozhodnutí je řádně a podrobně odůvodněno a to včetně posouzení námitky promlčení uplatňovaného nároku (srovnej jeho body 33. až 37.). Není úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval posouzení délky promlčecí doby nároku.
9. Stěžovatel dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výroku o náhradě nákladů řízení, aniž by ovšem tento návrh jakkoliv specifikoval. Ústavní soud k tomu pouze připomíná, že do rozhodování o nákladech řízení zasahuje jen výjimečně, typicky pokud postup obecných soudů vykazuje prvky libovůle či svévole. Ústavní soud však neshledal žádné kvalifikované pochybení při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele, ostatně jak je výše uvedeno, stěžovatel k nákladovému výroku Vrchního soudu v Praze ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí.
10. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu