Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. S., zastoupené Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2023 č. j. 61 Co 298/2023-418, a usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 6 P 230/2017- 374, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka navrhla postupem podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv, a to zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý syn předán do péče stěžovatelky a otci (vedlejšímu účastníkovi) by byla stanovena povinnost hradit na výživu nezletilého částku 3000 Kč měsíčně. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Plzeň - sever návrh stěžovatelky zamítl. Podle opatrovnického spisu spolu rodiče uzavřeli dohodu o péči o nezletilého, podle níž žil syn s vedlejším účastníkem. Stěžovatelka se zavázala přispívat na výživu syna 1500 Kč měsíčně.
Již v rámci tohoto řízení byla řešena závislost stěžovatelky na alkoholu. V nynějším řízení vyšlo najevo, že nezletilý v pubertálním věku momentálně bydlí u matky, která by uvítala svěření nezletilého do své péče, jakož i příspěvek vedlejšího účastníka na péči o chlapce. Při návštěvě sociálních pracovníků, o níž matka věděla předem, byla u stěžovatelky testována (a také zjištěna) hladina alkoholu, domácnost nebyla poklizená a čpěla kouřem z cigaret. Nezletilý je ve věku blízkém dospělosti. Jeho přání zůstat do osmnácti let u matky soud do rozhodnutí o předběžném opatření sice promítl, avšak toto přání nakonec nepřevážilo ve prospěch návrhu stěžovatelky.
Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka není řádným pečovatelem a vychovatelem. Při šetření byla pod vlivem alkoholu, sám nezletilý již aktuálně má vážnější výchovné problémy, a potřeba zatímní úpravy soudem tak v řízení osvědčena nebyla.
3. Ani Krajský soud v Plzni stěžovatelce v záhlaví uvedeným usnesením nepřisvědčil a usnesení okresního soudu potvrdil. Rozsáhle se zabýval duševním stavem a snahou stěžovatelky o léčení z alkoholismu v minulých letech. V péči otce nezletilému nehrozí újma, spíše naopak (může na syna dohlédnout). Oproti tomu v péči stěžovatelky nezletilému hrozí eskalace jeho kázeňských problémů, protože sám experimentuje s návykovými látkami. Nenastaly podle soudu zatím natolik výjimečné okolnosti, aby bylo na místě péči zatímně upravit. Důvody pro změnu řádné péče budou posouzeny v řízení ve věci samé, které již bylo zahájeno.
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv. Její argumentaci lze stručně shrnout tak, že u ní nezletilý ze svého rozhodnutí aktuálně fakticky bydlí, přičemž stěžovatelka je zadlužená invalidní důchodkyně, vedlejší účastník jí na péči o syna nepřispívá, ani s ní vstřícně nekomunikuje. Konečně stěžovatelka již nadále není schopna otci na řádnou péči přispívat. Stěžovatelce není jasné, jaké podmínky by měla splnit, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo jí na péči na syna přispívat. Výživné by přitom sloužilo k uspokojování potřeb nezletilého chlapce. Se zásahem do jeho práv se soudy odpovídajícím způsobem nevypořádaly.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zda v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
8. Veškerá argumentace stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření sloužícímu k zatímní úpravě poměrů. Ústavní soud proto připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti případu a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.
Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).
9. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také významné porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
10. Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda obecné soudy při hodnocení této otázky nevybočily z ústavněprávních mezí. Nic takového přitom Ústavní soud nezjistil. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nedošlo k potřebné zatímní úpravě poměrů předběžným opatřením.
11. Poměry v rodině (a především v domácnosti stěžovatelky) a s tím související vhodnost zatímní úpravy péče o nezletilého tedy posoudily obecné soudy. Ústavnímu soudu nepřísluší se jimi opětovně zabývat a samostatně je přehodnocovat. Skutečnost, že stěžovatelka v každém případě není schopna na péči o syna stěžovateli přispívat (tedy ani podle původní soudem schválené dohody), bude řešena v řízení ve věci samé, které již bylo podle obsahu napadených rozhodnutí zahájeno. Podle dosavadní argumentace také vedlejší účastník po stěžovatelce nevymáhá uložené částky. "Definitivní" rozhodnutí o péči i výživném tak bude na obecných soudech.
12. Ve všech rozhodnutích týkajících se péče o dítě a styku s dítětem musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud proto dodává, že obecné soudy ústavně konformně naložily se zjištěným názorem nezletilého, který promítly do svých rozhodnutí, i když se jím nakonec neřídily. Okolnosti, které proti názoru nezletilého (takřka dospělého) syna vážily, přitom v souhrnu nasvědčují, že soudy rozhodly racionálně a nikoliv excesivně.
13. Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení, které by mohlo založit porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl o stěžovatelčině ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji odmítl jak návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu