Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, AK se sídlem Družstevní 8/1395, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 4 Tdo 1298/2017-48, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. 7 To 11/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 48 T 10/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (za skutek popsaný bod bodem I.), zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. h), písm. j) tr. zákoníku (za skutky popsané pod body II. a III.) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (za skutek pospaný pod bodem IV.). Trestných činů se měl podle rozsudku dopustit na třech taxikářích.
4. Za to byl stěžovateli uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku soud stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil soud stěžovateli povinnost zaplatit České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, škodu v celkové výši 800 000 Kč.
5. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním a na jeho podkladě Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, sám znovu rozhodl a odsoudil jej k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Pro výkon trestu stěžovatele zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, když v napadených rozhodnutích lze nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry. Obecné soudy totiž vzaly za prokázané, že stěžovatel zastřelil tři poškozené taxikáře, aniž by existovala věrohodná verze, jakým způsobem se tohoto jednání měl dopustit, když mu k tomu chyběly prostředky (zejména střelná zbraň a nábojnice) a také schopnosti, když stěžovatel prokazatelně neumí řídit a není v jeho schopnostech, aby předmětná vozidla řídil v úzkých uličkách Vinohrad.
Soudy se také vůbec nezabývaly průběhem inkriminovaného dne, kdy v době, kdy se skutečný pachatel pohyboval s vozidlem Škoda Superb poškozeného P. po Praze, tak poškozený byl kontrolován hlídkou městské policie. Stejné pochybnosti podle stěžovatele vzbuzují i důkazy, o které obecné soudy opřely své přesvědčení o jeho vině. Zejména se jedná o závěry soudů ohledně provedených pachových zkoušek. Soudy naprosto ignorovaly, že před odebráním pachového vzorku byl stěžovatel umístěn policisty do vozidla poškozeného P., aby s ním byl učiněn vyšetřovací pokus.
Pachová stopa skutečného pachatele se tak na něj mohla přenést právě při tomto vyšetřovacím pokusu. Stěžovatel zpochybňuje i mechanismus odebírání a srovnávání pachových stop.
7. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy a skutkové závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána a byla také porušena zásada in dubio pro reo. Obecné soudy postavily své přesvědčené o vině stěžovatele na nedostatečných důkazech a vůbec se nezabývaly obhajobou stěžovatele. Neprověřily a ani nevyvrátily další možné verze toho, co se ve skutečnosti stalo a kdo je skutečným pachatelem.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99
(N 33/17 SbNU 235) aj.
11. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu