Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 5398/2008-242 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 č. j. 31 Co 307/2008-227, takto: Vedlejšímu účastníkovi řízení, nezletilému D. K. se ustanovuje opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti Městský úřad Černošice, Praha 2, Podskalská 19.
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2009, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o návrhu otce na opravu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008 č. j. 31 Co 307/2008-219 vydaného ve věci péče o nezletilého D. K., syna E. K. a stěžovatele D. K.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 29 odst. 1 občanského soudního řádu a § 83 zákona o rodině ustanovil proto Ústavní soud nezletilému dítěti opatrovníka, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík předseda senátu
Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Podstatou námitek stěžovatele přitom zůstala otázka, zda se Nejvyšší soud měl věcně zabývat jeho návrhem označeným jako odvolání, když stěžovatel trval na svém stanovisku, že jím ani nemínil podat dovolání a ani z obsahu odůvodnění jeho návrhu nevyplýval opak.
Odvolání je opravným prostředkem, který lze podat jen proti rozhodnutí okresního soudu; proti rozhodnutí soudu krajského pak pouze v případě, že jde o rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni (tj. nikoli v řízení odvolacím, jak tomu v dané věci bylo), pokud to zákon výslovně nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Je standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003, a shodně též Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Občanský soudní řád, komentář -díl II, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1045). Tomu logicky odpovídá, jak dovodil Nejvyšší soud, že občanský soudní řád neupravuje ani funkční příslušnost soudu pro projednání takového odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího, a tento nedostatek funkční příslušnosti pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o.
s. ř., čemuž nemůže korespondovat nic jiného, než že řízení o takovém "odvolání" musí být zastaveno (viz např. usnesení III. ÚS 2850/07, in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud též opakovaně vyslovil názor, že v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvouinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva" (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II.
ÚS 771/06 ). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení. Důvody, pro které Nejvyšší soud řízení o návrhu stěžovatele zastavil, byly v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy a nelze v nich spatřovat odepření přístupu k soudu. K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajskéhosoudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu). Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podané "odvolání" nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ust.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Bylo-li pojmově vyloučené napadnout usnesení krajského soudu odvoláním, nemůže být rozhodnutí, jímž bylo řízení o něm zastaveno, rozhodnutím o posledním opravném prostředku, od jehož doručení se odvíjí 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti (nejde totiž o "rozhodnutí o ...
procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje"); v důsledku toho lhůta k podání ústavní stížnosti běžela již od doručení samotného usnesení krajského soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 771/06 ). Jak Ústavní soud zjistil, ze spisového materiálu je všakzřejmé, že již marně uplynula. Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu je tedy zaslána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podleustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu