Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci návrhu sdružení P. - S. a syn, na zrušení § 9 odst. 7 zákona č. 222/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 128 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Dne 17. 10. 2000 bylo doručeno Ústavnímu soudu podání sdružení fyzických osob s názvem P. - S. a syn, podepsané členkou tohoto sdružení, paní Ing. M. H., a označené jako "stížnost". V tomto podání je navrhováno zrušení § 9 odst. 7 zákona č. 222/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a také, jak lze dovodit z kontextu podání, § 128 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. "Stěžovatel" ve svém návrhu uvádí, že cítí být diskriminován citovanými ustanoveními, přičemž podle jeho názoru jej § 9 odst. 7 zákona č. 222/1994 Sb., v platném znění, jako odběratele elektrické energie jednostranně znevýhodňuje vůči jejímu dodavateli v tom ohledu, že nenutí dodavatele v případě přerušení dodávek elektrické energie pracovat rychle a úsporně, protože mu neukládá povinnost náhrady způsobených škod. Z tohoto důvodu žádá Ústavní soud o zrušení citovaného ustanovení. Dále stěžovatel uvádí, že jej jako zaměstnavatele diskriminuje ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť dle citovaného ustanovení je povinen vyplácet mzdu zaměstnanci, aniž by tento zaměstnanec pracoval.
Protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v § 30, § 31, § 34, § 72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. K tomu mu stanovil lhůtu 30 dnů od doručení výzvy k odstranění vad podání. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) odmítnout ve smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedená výzva byla doručena dne 27. 10. 2000, přičemž
na ni do dnešního dne sdružení, resp. žádný z jeho členů nereagoval.
Po zhodnocení výše uvedeného podání Ústavní soud dospěl k závěru, že jej nelze považovat za ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle citovaného ustanovení je oprávněna ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Ústava"). Je tomu tak z důvodu, že v podání není obsaženo zmíněné tvrzení. Kromě toho návrh není podán fyzickou nebo právnickou osobou, nýbrž výslovně sdružením podle § 829
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které nemá způsobilost k právům a povinnostem.
S ohledem na skutečnost, že se v uvedeném podání navrhuje zrušení ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 222/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a patrně také § 128 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní soud posoudil dané podání jako návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 64 odst. 1 písm. a) až d) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo obecný soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Sdružení bez právní subjektivity zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takovéto oprávnění nepřiznává, nepřiznává je ani fyzické nebo právnické osobě, v daném případě fyzickým osobám - členům uvedeného sdružení, pokud nejsou splněny podmínky
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jde-li o návrh podaný podle § 64 odst. 1 až 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, někým zjevně neoprávněným, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením takový návrh odmítne. Vzhledem k tomu, že v dané věci byly výše uvedené podmínky splněny, nezbylo Ústavnímu soudu než daný návrh podle citovaných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Dále Ústavní soud konstatuje, že v daném případě jsou současně dány důvody pro odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. prosince 2000