Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 18. 9. 2002, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby neprodleně jednal a rozhodl o její žádosti i upuštění od výkonu trestu. Domáhá se ochrany před zásahem do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z podání a z přiložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 49 T 10/99, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let.
Následně podala žádost o odklad výkonu trestu podle § 322 odst. 2 tr.ř., o které bylo s konečnou platností zamítavě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 22. 10. 2001. Dne 5. 12. 2001 podala stěžovatelka žádost o upuštění od výkonu trestu ve smyslu § 322 odst. 3 tr.ř. (zřejmě § 327 odst. 2 tr.ř). O této žádosti dosud Městský soud v Praze nerozhodl a zůstal nečinný, ačkoli stěžovatelka 10. 12. 2001 nastoupila výkon trestu. Stěžovatelka poukazuje na definici jiného zásahu do základních práv a svobod, jak byla podána v nálezu Ústavního soudu ze dne 30.
11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 , a žádá, aby Městskému soudu v Praze bylo uloženo ve věci neprodleně jednat a rozhodnout. Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzený zásah orgánu veřejné moci, tj. Městského soudu v Praze, spočívající v nečinnosti, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž bylo mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§ 26, § 31 až 33 cit. zákona).
Obdobná úprava platí i podle § 164 až 174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který je účinný od 1. 4. 2002. Podle jeho § 164 odst. 1 jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení. Podle § 173 odst. 1 a 3 téhož zákona platí, že stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.
Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého lze v takovém případě zahájit řízení o kárné odpovědnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve své judikatuře považuje Ústavní soud výše popsanou stížnost předsedovi příslušného soudu na průtahy v řízení za prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva na rozhodnutí "bez zbytečných průtahů" podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (již usnesení, sp. zn. III. ÚS 169/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.
5, s. 589). Jeho využití je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná. V opačném případě by se Ústavní soud stal prakticky jedinou instancí, která by rozhodovala o poskytnutí ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám pro případ tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem subsidiarity, na kterém je ústavní stížnost založena. Stěžovatelka však neprokázala, že by využila svého práva k podání stížnosti předsedovi Městského soudu v Praze, který byl podle předchozí, a je i podle nové právní úpravy příslušný k jejímu projednání a vyřízení.
Proto byl její návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný. Stěžovatelce konečně ani po odmítnutí ústavní stížnosti nic nebrání v tom, aby ji podala po splnění podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znovu. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2003 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu