Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele ARGO-HYTOS Protech, s. r. o., se sídlem Pohraniční 27, 706 02 Ostrava - Vítkovice, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2011, č. j. 7 Cm 328/2003-232, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Vítkovice, a. s.) zaplacení částky 337.961,60 Kč, zamítnuta a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka byla souhrnem pohledávek vzniklých z kupních smluv uzavíraných mezi účastníky řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu, že mu jako dlužníkovi bylo povoleno vyrovnání a věřitelé (tedy i žalobce) byli vyzváni k přihlášení svých nároků do vyrovnání.
Žalobce však předmětné pohledávky ve vyrovnacím řízení neuplatnil, a proto podle § 63 odst. 1 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zanikla povinnost žalovaného plnit žalobci. Soud prvního stupně i odvolací soud při rozhodování vyšly ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3931/2010-214, a jímž zrušil předchozí částečně vyhovující rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. konstatoval, že splněním potvrzeného vyrovnání zanikla dlužníkovi povinnost plnit neuspokojený závazek ohledně věřitele, který se do vyrovnání nepřihlásil, a to i u vyrovnání povolených v době do 24.
října 2000, což byl i případ vyrovnání žalovaného.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Podstatným obsahem ústavním stížnosti je polemika stěžovatele se stanoviskem Nejvyššího soudu k otázce zániku povinnosti dlužníka plnit závazek, který nebyl přihlášen do vyrovnání, resp. zda lze tento závěr vztahovat i na období do 25. října 2000, kdy byl novelizován zákon o konkursu a vyrovnání a zánik povinnosti dlužníka plnit v něm byl výslovně uveden. Jakkoliv se stěžovatel snaží dát ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr, jeho argumentace se pohybuje v úrovni podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. V rozhodnutí velkého senátu, z něhož vychází následná judikatura včetně ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je podrobně vysvětleno, jaké důvody vedly dovolací soud k odchýlení se od dosavadní judikatury. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky, že dochází na straně věřitele k zásahu do ústavně zaručených práv. Závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soud má své opodstatnění. Smysl a účel vyrovnání odůvodňuje přijetí závěru o zániku povinnosti plnit. Ústavní soud považuje za zcela legitimní názor vyslovený v rozhodnutí velkého senátu (sp. zn. 31 Cdo 1693/2008), že věřitel, který svou pohledávku do vyrovnání nepřihlásil vůbec, na tom z hlediska rozsahu zachování jeho majetkových nároků vůči dlužníku nemůže být po splnění potvrzeného vyrovnání lépe, než věřitel, který se vyrovnání zúčastnil.
Takový závěr odpovídá jak účelu zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřenému v jeho § 1 odst. 1, tak cíli konkursu a vyrovnání formulovanému v § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a lze jej podpořit i argumentem a maiori ad minus (tedy tím, že zaniká-li dlužníku splněním potvrzeného vyrovnání povinnost plnit neuspokojený závazek věřiteli, který se vyrovnání účastnil, tím více to platí pro věřitele, který se o poměrné uspokojení své pohledávky ve vyrovnacím řízení ani nepokusil). Lze dodat, že opačný výklad by popřel smysl vyrovnání jako celku a činil by pro dlužníka v podstatě nepředvídatelným následky vyrovnání, které věřitelům ve vyrovnacím řízení nabídl a po potvrzení vyrovnání i splnil.
Z tohoto hlediska nelze závěry obecných soudů považovat za ústavně nekonformní.
8. Co se týče námitek týkajících se nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod ( sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
I. ÚS 30/02 ,
,
III. ÚS 255/05 ); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel v dané věci namítá zejména nesprávný výpočet úkonů, které advokát protistrany v řízení učinil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se otázkou náhrady nákladů řízení a námitkami stěžovatele zabýval a vysvětlil, byť stručně, jakými úvahami byl při rozhodování o nákladech řízení veden, přičemž jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu