Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ulče, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Křižíkova 159/56, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. srpna 2016, č. j. 9 C 94/2014-108, za účasti Okresního soudu Praha - východ jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud Praha - východ (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 9 C 94/2014-108, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci (Česká pošta, a. s.) částku ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10 096 Kč. Výrokem III. pak žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 815,50 Kč. Žalovaná částka představovala náhradu škody, kterou žalobce uplatňoval po žalovaném, který byl jeho zaměstnancem, z důvodu jeho minimální spoluúčasti na pojistném plnění za škodu jím způsobenou dopravní nehodou.
Soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je dána odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci. Jako nedůvodné shledal námitky žalovaného, že dopravní nehoda byla způsobena špatným stavem vozidla a vozovky, když žalovaný po nehodě sám uznal, že ji způsobil a pokud namítal nezpůsobilost vozidla, měl tuto skutečnost nahlásit zaměstnavateli. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalovaného, že nárok žalobce zanikl uzavřením "Dohody o skončení pracovního poměru ze dne 22.
srpna 2012" (dále jen "Dohoda"), v níž měl žalobce prohlásit, že nemá vůči žalovanému žádné další závazky a pohledávky. Takové prohlášení nemělo podle soudu náležitosti ani dohody o zrušení závazku ve smyslu § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ani dohody o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák.
5. Úvodem Ústavní soud musí připomenout i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatel v prvé řadě namítá, že soud nevyložil jeho věc ve světle pracovněprávních předpisů (tedy ve prospěch stěžovatele jakožto zaměstnance). Stěžovatel však svůj protichůdný názor nedoplňuje jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentací. V tomto směru lze tak jeho námitku považovat za pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat ani skutkové, ani právní závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, což však v daném případě nenastalo.
Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se soud pečlivě zabýval skutkovými okolnostmi sporu, z nichž pak vyvodil adekvátní právní závěry, které rovněž řádně odůvodnil.
7. Pokud stěžovatel namítal porušení principu rovnosti zbraní, které způsobil soud tím, že provedl především důkazy navržené žalobcem a stěžovatelem navržené důkazy zamítl, je na místě podotknout, že ze zásad spravedlivého procesu, kam náleží mj. možnost účastníka navrhovat důkazy, nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1993 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost, když dosavadní skutkový stav byl zjištěn dostatečně v rámci předchozího dokazování. Z tohoto pohledu tedy nelze mít proti rozhodnutí soudu žádné výhrady.
8. Výše uvedené skutečnosti spolu s bagatelním charakterem sporu a z toho vyplývajícím zdrženlivým postojem Ústavního soudu k takovým případům, vede Ústavní soud k závěru, že ve stávající věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu