Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. B. S., zastoupený JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č. j. 5 To 502/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 7. 1999, č. j. 4 T 46/99, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 24. 10. 2001 domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, kterými byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k vyhoštění na dobu neurčitou. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že dne 25. 8. 2000 ve věci podal stížnost pro porušení zákona podle § 266 trestního řádu. Dne 29. 8. 2001 bylo stěžovateli doručeno sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 7. 8. 2001, č. j. 738/2001-OOD-SPZ, kterým mu bylo oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1). Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu je stanoveno, že k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn ministr spravedlnosti. Proto není možno považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za opravný prostředek, který zákon k ochraně práva připouští. Pokud si tedy stěžovatel odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ale od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti České republiky, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, postupoval chybně.
S ohledem na uvedené skutečnosti je na podanou ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím třeba hledět jako na ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovenou v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž by odstraňoval vady podání [nedoložení plné moci advokáta, neboť přiložené sdělení České advokátní komory tuto plnou moc nenahrazuje (§ 30 odst. 1, § 31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. 2. 2002
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj