Důsledky usnesení o zrušení trestů propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní
stížnosti Dr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č.j. 5 Co 1643/2000-39, a proti
rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 3. 2000, č.j. 4
C 923/99-19, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích
a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a paní K. M.,
jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 2000 ústavní stížnost
stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které
napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že
došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu byl Ústavním
soudem zjištěn následující skutkový stav věci. Stěžovatel se dne
8. 11. 1999 žalobou u Okresního soudu v Písku domáhal původně
určení vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem v Písku. Před zahájením jednání dne 22. 3. 2000 však svůj návrh změnil tak,
že se domáhal vydání předmětných nemovitostí, a to proti K. M-ové
(vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem). Svůj návrh
odůvodnil tak, že v roce 1950 byl uznán vinným trestným činem
vyzvědačství a velezrady a byl mu uložen mimo jiné trest
propadnutí majetku. K jeho rehabilitaci došlo usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 1990, č.j. 4 Rt
220/90-10, když došlo i ke zrušení výroku o propadnutí majetku. Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), se
následně domáhal vydání majetku. Rozsudkem Okresního soudu
v Písku ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 2 C 211/92, byl jeho návrh
zamítnut. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
10. 5. 1994 (právní moc dne 6. 6. 1994), č.j. 6 Co 771/94-69,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na
prohlášení vůle odpůrkyně Karoliny Maškové k vydání domu
s pozemky potvrdil. Oba soudy dovodily, že manželé Svobodovi,
právní předchůdci odpůrkyně, nenabyli nemovitosti od státu
v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo že je nabyli na základě
protiprávního zvýhodnění. Stěžovatel dále v novém návrhu na vydání
nemovitostí uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."),
v ust. § 2 odst. 1 vrací majetek původním vlastníkům s účinky ex
tunc. Stěžovatel se v návrhu dovolává rozhodnutí pléna Ústavního
soudu ČR ze dne 6. 10. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, kterým byl
zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení podmínky českého
státního občanství, obsažené v zákonu č. 87/1991 Sb. I když se
stěžovatele nesplnění podmínky českého občanství netýká, tak dle
jeho tvrzení některé části odůvodnění tohoto nálezu mají pro jeho
věc zásadní význam. Právě v tomto rozhodnutí se plénum Ústavního
soudu zabývalo otázkou rozdělování občanů do jednotlivých
kategorií z hlediska jejich restitučních požadavků. Uvádí, že
autoři ústavní stížnosti poukázali na tzv. vyšší míru křivdy,
kterou utrpěly osoby rehabilitované zákonem č. 119/1990 Sb., pro
něž nastala právně paradoxní situace, kdy jsou nuceny znovu žádat
o majetek, který jim vrátil zákon č. 119/1990 Sb. pouhým faktem
rehabilitace, a když současně je jim tento majetek znovu
vyvlastněn, pokud u restituentů nedojde ke splnění podmínek
stanovených zákonem č.
87/1991 Sb. Poslanci sice měli na mysli
osoby, které nesplňují podmínku českého státního občanství, ale
analogií je takovouto diskriminační podmínkou i podmínka "porušení
platných právních předpisů" nebo "protiprávní zvýhodnění". Proto
se stěžovatel domáhal vydání nemovitostí, když s odvoláním na
zmíněnou analogii se rovněž, ve smyslu citovaného nálezu pléna
Ústavního soudu, považuje za osobu, která sice nemůže uplatnit
nárok na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž se
považuje za osobu patřící do skupiny těch, u nichž není vyloučeno
podání reivindikační žaloby podle občanského zákoníku. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud návrh
zamítl s tím, že stěžovatelem upravený petit návrhu není
v souladu s hmotným právem, konkrétně s § 126 občanského zákoníku,
když u nemovitostí se lze domáhat jen jejich vyklizení. Navíc
stěžovatel není aktivně legitimován k podání takového návrhu dle
§ 126 občanského zákoníku, protože není vlastníkem nemovitostí. Stěžovatel neprokázal svoje vlastnictví, když ve výpisu
z katastru nemovitostí je vedena jako vlastnice odpůrkyně. Tuto
skutečnost nelze pak dále dovodit ani proto, že návrh stěžovatele
na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. byl pravomocně
zamítnut. Novému rozhodnutí by také bránila překážka věci
rozhodnuté. Pokud se stěžovatel domnívá, že se jeho vlastnictví
obnovilo ex tunc, jedná se o názor nesprávný, který nelze dovodit
výkladem restitučních předpisů. Analogickou aplikaci rozhodnutí
pléna Ústavního soudu,
sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, pak soud považuje za
nesprávnou a extenzivní, když situace navrhovatele byla odlišná. Návrh stěžovatele podle zákona č. 87/1991 Sb. byl věcně posuzován
a zamítnut. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998,
sp. zn. 23 Cdo 415/98, jestliže je zrušen trestní rozsudek
a výroky o propadnutí majetku, dochází ke stavu, kdy tato osoba
získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, tedy
i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci, který
však musí být uplatněn dle zvláštního zákona, na který zákon č. 119/1990 Sb. v § 23 odst. 2 odkazuje. Tím je zákon č. 87/1991 Sb. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že
skutkový stav byl zjištěn správně a i právní závěry jsou
v podstatě správné. Odvolací soud jen upřesnil, že žalobní petit
na vydání nemovitosti je jen (z pohledu způsobů výkonu rozhodnutí)
méně určitý, protože výkon následného rozsudku se provádí
vyklizením (§ 340 a násl. občanského soudního řádu). Dle
odvolacího soudu by však ani k návrhu na vyklizení stěžovatel
nebyl aktivně legitimován, jak uvedl soud prvního stupně. Námitku
stěžovatele o obnovení jeho vlastnického práva pak odvolací soud
považuje za nedůvodnou. Odvolací soud neshledává rozpor mezi
zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 119/1990 Sb. Vychází přitom ze
zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. I.
ÚS 67/97, a konstatuje, že aplikace obou zákonů je propojena
§ 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. stanovilo, že podmínky uplatňování nároků ze
zrušených trestních rozsudků dle zákona č. 119/1990 Sb., jakož
i způsob a rozsah náhrad a nároků, budou upraveny zvláštním
zákonem. I Ústavní soud vychází z toho, že i když došlo
v důsledku zrušení výroku trestního rozsudku o trestu propadnutí
jmění k obnově vlastnických práv, nelze tyto skutečnosti spojovat
s tím, že by ty osoby, které v mezidobí nemovitosti nabyly
zákonným způsobem, ze zákona tohoto vlastnického práva pozbyly. Osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. se tedy musely
svých práv ve vztahu k propadlému majetku domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb. a musely prokazovat, že ten, kdo jejich původní
nemovitosti drží, je získal způsobem, odporujícím tehdy platným
právním předpisům. Stěžovatel se těchto práv v jiném řízení
domáhal, byl shledán oprávněnou osobou, ale nebyly shledány
podmínky pro vydání nemovitostí. Za situace, kdy stěžovatel
uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí žalobou podle zákona
restitučního, který je speciální normou, nemůže se svých práv
úspěšně domoci žalobou podle obecného zákona, to je podle
občanského zákoníku, ze shodných důvodů. Nález Ústavního soudu, na
který stěžovatel poukazuje, sice připouští možnost, aby se
oprávněné osoby domáhaly svých práv i žalobou podle občanského
zákoníku, ale to pouze v těch případech, kdy jinou možnost domoci
se svých práv nemají. V posuzovaném případě však musí mít přednost
právní norma speciální, to je zákon č. 87/1991 Sb. Lze proto
uzavřít, že jestliže osoba oprávněná podle § 19 zákona č. 87/1991
Sb. podala žalobu podle uvedeného zákona a v řízení nebyla
úspěšná, neboť nebyly shledány podmínky pro vydání věci
(nemovitosti), nemůže se již úspěšně domoci reivindikační žalobou
podle občanského zákoníku téhož nároku, protože nemá vlastnický
titul. Okresní soud správně rozhodl, pokud návrh zamítl, proto byl
rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu
potvrzen. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu
podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když
nejprve znovu konstatuje zjištěný a výše uvedený skutkový stav
věci, zejména odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů ve věci
jeho reivindikační žaloby a následně poté uvádí argumenty obdobné
jako v předchozím soudním řízení. Tedy podle jeho názoru
extenzivně a na základě analogie legis lze na všechny osoby, které
neuspěly při uplatnění svého nároku dle zákona č. 87/1991 Sb.,
vztáhnout názor Ústavního soudu vyslovený v citovaném nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, "....jakkoliv tyto osoby (bez státního občanství,
ale jinak splňující podmínky zákona č. 87/1991 Sb.) nemohou
uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., nelze
v jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci
podle občanského zákoníku". Podle stěžovatele zákonem č. 119/1990
Sb.
došlo k obnově původního právního stavu před vynesením
rozsudku. To znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věci
konfiskovaného majetku a tuto obnovu právního stavu nelze vyložit
jinak, než že se původní vlastník, tj. restituent či osoba
postupující cestou reivindikační žaloby, stala znovu vlastníkem
uvedených nemovitostí. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání
navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel
oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny
prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto
byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji
projednal. Předsedkyně senátu 5 Co Krajského soudu v Českých
Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na
právní názor vyslovený v rozsudku odvolacího soudu s tím, že
zrušením rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku nedochází
přímo k obnově vlastnického práva, ale pro nabytí vlastnictví je
nutné úspěšně uplatnit nároky dle zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí
pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, se týká osob
nesplňujících podmínku státního občanství. U těchto osob, na něž
se restituční zákony nevztahují, Ústavní soud v citovaném
rozhodnutí pouze a priori nevylučuje možnost podat reivindikační
žalobu. Ta však může být dle jejího názoru úspěšná jen tehdy,
pokud žalobce vlastnické právo nepozbyl, např. tehdy, když mu byl
majetek odňat bez právního důvodu (např. zabrán v trestním
řízení), což je také restitučním důvodem podle zákona č. 87/1991
Sb. V souzené věci však žalobce vlastnictví pozbyl uložením trestu
propadnutí majetku a získat zpět jej mohl pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., což se však nestalo. Reivindikační žaloba dle
občanského zákoníku musí být proto neúspěšná, neboť žalobci
(stěžovateli) v současné době nesvědčí žádný vlastnický nabývací
titul. Nesvědčí mu ani titul zákonný (v souvislosti se zákonem č. 119/1990 Sb.), jak se snad stěžovatel domnívá. Vedlejší účastnice paní M. ve vyjádření k ústavní stížnosti
prostřednictvím svého právního zástupce rovněž dovozuje, že
citované rozhodnutí pléna Ústavního soudu,
sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, se
na posuzovaný případ nevztahuje, a zákonem č. 119/1990 Sb. nedošlo
automaticky k obnovení vlastnického práva, ale o vydání
nemovitostí bylo nutné žádat postupem dle zákona č. 87/1991 Sb. Soudkyně Okresního soudu v Písku nepovažuje ve svém vyjádření
právní názor uvedený stěžovatelem za správný a odkazuje dále na
odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu prvního
stupně. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud,
s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl.
87 Ústavy ČR),
zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých
rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu
proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení"
dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo
přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však
Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy
nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená
v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10
Ústavy ČR, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako
celek spravedlivé. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených
listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná a ke stěžovatelem
namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje ve smyslu své konstantní judikatury,
že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých
majetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že je
nemožné napravit všechny majetkové křivdy z uvedeného období. Důvod existence restitučních předpisů, jak ostatně plyne
i z citovaného nálezu,
sp. zn. Pl. ÚS 9/99
, je umožnit nápravu
některých majetkových křivd, protože jejich náprava podle obecných
předpisů občanského práva by nebyla možná, a to např. z toho
důvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případě
reivindikační žaloby je pak nutné, jak správně konstatovaly obecné
soudy, prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení ale
zrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se
vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve
smyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovaném
případu dle zákona č. 87/1991 Sb. K této otázce zaujalo stanovisko
plénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97
(viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS
20/97, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 7, č. 45, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), a také se
k ní vyslovil Ústavní soud ve svém nepublikovaném usnesení ze dne
21. 9. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 305/01
, kde odkázal na citované
stanovisko a konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele
o obnovení vlastnického práva samotným zrušením výroku
o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. Za situace,
kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační
žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na
svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku
o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem
jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně
vypořádaly. Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je nadto
zřejmé, že stěžovatel se i v řízení před Ústavním soudem opakovaně
dovolává svého právního názoru, že zákonem č. 119/1990 Sb.
došlo
automaticky k obnovení původního právního stavu a v důsledku
zrušení výroku o propadnutí majetku došlo k obnovení jeho
vlastnického práva a tedy, že musí být úspěšný se svou
reivindikační žalobou i za situace, kdy nebyl úspěšný v řízení
podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru Ústavního osudu tak nelze
ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v žádném
případě hodnotit jako odporující ústavně zaručeným základním
právům, když jejich protiústavnost je stěžovatelem založena toliko
na jeho nesouhlasu se zcela ústavně konformním právním názorem
obecných soudů. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily
z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když
postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do
jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní
soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který
nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces
znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení,
v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování
podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na
spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního
soudu, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve
Štrasburku, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch
v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo
a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající
skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby
se se svým tvrzeným nárokem obrátil na obecný soud, který jej
následně projednal, a to zcela v souladu s výše uvedeným
požadavkem práva na spravedlivý proces. Za této situace Ústavnímu
soudu nepřísluší, aby využil svých mimořádných pravomocí a zasáhl
svým nálezem do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tak
ani z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností
napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. 4. 2002
Odlišné stanovisko ke
sp. zn. II.ÚS 623/2000
Jak jsem se již několikrát v podobných případech vyjádřil, nemohu souhlasit s přijatým právním názorem senátu v této věci.
Pokud byl soudem zrušen odsuzující rozsudek, včetně trestu vedlejšího, tj. propadnutí majetku, nutno na osobu, které se to týkalo, pohlížet tak, jako kdyby tento majetek nikdy nepozbyla. Zrušením rozsudku, včetně trestu vedlejšího, pro jeho nezákonnost spáchanou v době totalitního teroru, se obnovuje původní vlastnictví postižené osoby v plném rozsahu ex tunc.
Toho je si vědom i zákon č. 119/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v § 23 neodkazuje na potřebu nových zákonů pro obnovení vlastnického práva, nýbrž na potřebu vydání vlastnictví. Tímto požadavkem § 23, zákona o rehabilitacích, se odstraňuje současně možnost námitky vydržení.
Je paradoxem, že v katastrech nemovitostí přesto, že byly konfiskačními rozsudky zrušeny, jsou i nadále vedeny a odvozuje se z nich základní vlastnický vztah současných držitelů.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu