Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy S. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 1320, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. ledna 2024 č. j. 0 Nc 1612/2023-92 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. února 2024 č. j. 19 Co 36/2024-123, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a Jiřího S. a nezletilého Jana S. (jedná se o pseudonym), v řízení před opatrovnickými soudy zastoupeného opatrovníkem městem Rychnov nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým svěřil nezletilého Jana do doby pravomocného skončení řízení o úpravu poměrů do péče otce (výrok I). Matce nařídil přispívat na jeho výživu částkou 1 500 Kč měsíčně, splatnou do 5. dne v měsíci předem k rukám otce (výrok II). Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh řízení, ve kterém se řeší úprava poměrů nezletilých dětí S. Zrekapituloval také návrh otce na nařízení předběžného opatření, který byl odůvodněn zejména tím, že (zkráceně řečeno) se matka nechová k nezletilému Janovi hezky, což vyvrcholilo tím, že v neděli 7. 1. 2024 ho fyzicky potrestala tak, že nezletilý měl známky poranění (škrábance, modřiny, bouli ve vlasech). Okresní soud dále obsáhle citoval zprávu opatrovníka nezletilého ze dne 17. 1. 2024, kterou si vyžádal k prověření tvrzení otce. Poukázal na zjištění o problematických vztazích v rodině, zejména mezi rodiči, které jsou řešeny formou psychologických konzultací, jakož i na vyjádření nezletilého Jana dne 12. 1. 2024 před opatrovníkem, kdy nezletilý Jan potvrdil své napadení matkou a vyjádřil přání se k matce nevracet v rámci dosavadní mimosoudně dohodnuté střídavé péče. Poranění nezletilého po trestání matkou měl okresní soud zdokumentována též lékařskou zprávou. Okresní soud na základě zjištěných skutečností dovodil, že jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření spočívajícím v předběžném svěření nezletilého Jana do péče otce. Dovodil, že ten aktuálně nemá s matkou dobré vztahy, zejména poté, co byl nepřiměřeně fyzicky potrestán a vrátit se k ní nechce. S otcem má vztahy lepší, chce být u něho. Nařízením předběžného opatření okresní soud sledoval zájem nezletilého, když shledal, že existuje vážná obava o řádný vývoj nezletilého v době, kdy je v péči matky.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Dovodil, že v nynější situaci se jeví vhodným ustálit poměry nezletilého Jana ve smyslu ukončení střídání různých výchovných prostředí a dočasně ho formou předběžného opatření svěřit do zatímní péče otce. S tím pak souvisí i odvozená povinnost matky přispívat na výživu nezletilého Jana alespoň prozatímní částkou 1 500 Kč měsíčně. Z obsahu spisu je podle soudu zřejmé, že mezi rodiči probíhá intenzivní spor o úpravu poměrů jejich nezletilých dětí a vztahy v rodině, zejména vztahy mezi rodiči navzájem, jsou značně vyhrocené a narušené. Z obsahu opatrovnického spisu i vedeného trestního řízení je zřejmé, že v rodině docházelo k fyzickému násilí, otec je aktuálně prošetřován pro podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Rodinná situace měla nepochybně vliv na psychiku nezletilých dětí včetně Jana. Z doposud nashromážděných listinných důkazů měl okresní soud dostatek informací, že nezletilý Jan rodinnou situací trpí, což se projevovalo i jeho problematickým chováním doma a ve škole. Jakkoliv je pozitivní snaha o nastavení střídavé péče, na které se rodiče mimosoudně dohodli na základě psychologických intervencí a dalších konzultací, ukázalo se zejména po incidentu mezi matkou a nezletilým Janem dne 7. 1. 2024, že vztah nezletilého Jana k matce je horší než vztah k otci, matku nerespektuje a nechce u ní být. Vztah nezletilého Jana k otci zřejmě není zásadně ovlivněn ani tím, že byl svědkem chování otce vůči matce. Z opatrovnického spisu také nevyplývá, že by se otec násilně projevoval vůči svým nezletilým dětem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předběžné opatření bylo vydáno v rozporu s právní úpravou, neboť bylo nařízeno do doby pravomocného skončení řízení o úpravu poměrů. Krajský soud pochybení okresního soudu nenapravil a dokonce se argumentací stěžovatelky, kterou v odvolání uplatnila, vůbec nezabýval. Oba soudy rozhodly o omezení práv stěžovatelky v přímém rozporu se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), konkrétně s § 452 odst. 3 ve spojení s § 459 z. ř. s. Stěžovatelka také namítá, že oba soudy rozhodly o předběžném svěření nezletilého do péče otce, přestože nebyly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 102 odst. 1 o. s. ř. Předběžné opatření může být nařízeno, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Tato potřeba v řízení ve věcech péče o nezletilé dítě vyvstává, pokud by bez takového opatření mohla vzniknout nějaká závažná a těžko odstranitelná újma s ohledem na řádnou výchovu a výživu dítěte. Takový skutkový stav však v předmětné věci nenastal. K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a v doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 3. 2024 požádala Ústavní soud o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, ve kterém ji Ústavní soud obdržel (§ 39 zákona o Ústavním soudu).
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů.
7. Ústavní soud ve vztahu k možnosti, že předběžné opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhne do základních práv a svobod účastníků řízení již uvedl, že ji obecně vyloučit nelze; současně však zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99 , ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000 , ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 , a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10 , ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 , nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 ]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu, a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15 ].
9. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy (s vědomím specifik řízení o vydání předběžného nařízení), přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
10. Ústavní soud přezkoumal obě napadená usnesení podle shora předestřených kritérií a dospěl k závěru, že oba soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatele, s nimi podle názoru Ústavního soudu korespondují. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým opatrovnické soudy dospěly. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá - a ani zakládat nemůže - porušení jejích ústavně zaručených práv. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatelka jimi brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch.
11. Z odůvodnění napadených usnesení jsou patrné konkrétní důvody, na základě kterých opatrovnické soudy dovodily nutnost přijmout náležité, avšak dočasné opatření v zájmu nezletilého, který sám dostatečným způsobem vyjádřil svůj náhled na věc a vyslovil přání na setrvání v péči otce. Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že se již dříve vyjádřil k několika aspektům participačních práv dítěte zakotveným v čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Z ustálené judikatury lze vyzdvihnout nejširší cíl garance těchto práv dítěte, který je možné vytýčit tak, že v řízení, týkajícím se dítěte, s ním má být zacházeno jako s důležitým subjektem práv, nikoliv jako s pouhým pasivním objektem, o němž je rozhodováno (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018, bod 44). Ústavní soud již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany obecných soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což ovšem znamená, že takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího. Z uvedeného vyplývá, že dítě má právo být slyšeno v řízeních, jež se jej týkají, a jeho názoru musí být přikládána patřičná váha, která se odvíjí od věku a rozumové vyspělosti dítěte. V daném případě soudy přihlédly k přání nezletilého, který vyjádřil způsobem odpovídajícím jeho věku (téměř 10 let).
12. Pro Ústavní soud je proto podstatné, že napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 Listiny a ani čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěry opatrovnických soudů proto nehodlá Ústavní soud s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření, přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Co se týče námitky stěžovatelky ohledně délky předběžného opatření, kterou okresní soud stanovil do doby pravomocného skončení řízení o úpravu poměrů nezletilého, lze poukázat na to, že na předběžnou úpravu styku rodičů s nezletilými dětmi, nařízenou ve smyslu § 102 ve spojení s § 74 až 77a o. s. ř. a § 1 z. ř. s. se nepoužijí ustanovení oddílu 5, pododdílu 1 z. ř. s. (§ 452 až § 465 z. ř. s.) o trvání a prodloužení doby trvání předběžných opatřeních podle občanského soudního řádu. Uvedená zákonná ustanovení totiž dle § 452 odst. 3 z. ř. s. dopadají pouze na případy, kdy bylo účastníku uloženo, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče osoby dítěti příbuzné či blízké.
14. K otázce "speciálního předběžného opatření" podle § 452 z. ř. s. se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 (N 23/104 SbNU 270). V něm vyložil, že toto je možné nařídit pouze v případě akutního ohrožení života, zdraví nebo příznivého vývoje dítěte, či je ohrožen jiný důležitý zájem, a to pouze na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí za účelem umístění dítěte ve vhodném prostředí. Obecné soudy tedy mohou vydávat i tzv. "běžná" předběžná opatření (podle § 76 a násl. o. s. ř.), což znamená mimo jiné i to, že při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé děti postupují obecné soudy jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, podle konkrétních okolností jimi posuzované věci.
15. Vydání "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. má však další významná omezení. Mezi to nejdůležitější patří, že podle § 459 odst. 1 z. ř. s. toto předběžné opatření trvá nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující tři měsíce od jeho vykonatelnosti. Bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, může soud předběžné opatření soud opakovaně prodloužit tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla šest měsíců od jeho vykonatelnosti. Poté lze trvání předběžného opatření výjimečně opakovaně prodloužit na nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující tři měsíce jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. Účinky předběžného opatření zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti.
16. Uvedené časové hledisko je významné pro zachování práv dítěte a má i ústavní přesah. Je-li orgán sociálně-právní ochrany dítěte přesvědčen, že i po uplynutí stanovené lhůty nadále existují důvody pro umístění dítěte do vhodného prostředí, musí podat návrh nový. Uvedené časové hledisko totiž chrání zejména dítě, aby nebylo umístěno ve vhodném (náhradním) prostředí příliš dlouhou dobu a aby bylo pravidelně posuzováno, zda je toto předběžné opatření ještě nutné, a to i s posouzením toho, je-li toto předběžné opatření (stále) dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv.
17. Novela provedená zákonem č. 363/2021 Sb., která začlenila odstavec 3 do § 452 z. ř. s. reagovala právě na shora citovaný náez Ústavního soudu. Tato úprava nyní znamená, že umisťovat děti do péče druhého z rodičů či osoby blízké nebo příbuzné lze i "běžným" předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 o. s. ř., tedy na návrh osoby, které má být dítě svěřeno. Jeho smyslem je však zamezit případům, kdy bude nezletilé dítě odebráno z péče rezidentního rodiče bez časového omezení předběžného opatření - proto se i na běžné předběžné opatření, jímž se dítě odebírá pečujícímu rodiči, použijí přísná ustanovení o trvání a prodlužování speciálního předběžného opatření.
18. V nyní posuzovaném případě však na přijaté předběžné opatření tyto nároky klást nelze. Termín "odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů" zde přísně vzato naplněn není, neboť nezletilý v péči otce již fakticky byl, když cca od 13. 9. 2023 je rodiči aplikována střídavá péče o všechny nezletilé děti, kterou si rodiče spolu dohodli, a jež probíhá v režimu střídání po týdnu u každého z rodičů. Navíc od 15. 1. 2024, kdy měl nezletilý Jan jít k matce, již podle svého přání zůstal v péči otce, a to z podrobně v napadeném usnesení rozebraných důvodů (viz výše). Jak navíc odvolací soud uvedl v napadeném usnesení, podle aktuální zprávy opatrovníka ze dne 15. 2. 2024 vyplývá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí s nezletilým Janem a jeho rodiči dlouhodobě pracuje. Opatrovník hovořil dne 14. 2. 2024 s třídní učitelkou nezletilého Jana, která potvrdila, že nezletilý se v poslední době zlepšil v prospěchu i chování, z otce má respekt. Psycholog z Krizového centra X opatrovníkovi sdělil, že nezletilý Jan nyní cítí silný vzdor k matce, v současné době kontakt s ní odmítá, a proto se psycholog s matkou domluvili, že matka nebude nezletilého nějakou dobu kontaktovat, aby se situace zklidnila. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření mělo pro nezletilého Jan pozitivní efekt spočívající ve zklidnění jeho poměrů.
19. S uvedeným konstatováním se ztotožnil i Ústavní soud, který nepovažuje nařízené předběžné opatření za rozporné s nejlepším zájmem dítěte. S ohledem na charakter předběžného opatření není navíc vyloučeno jeho zrušení či změna, pokud se poměry v rodině vyvinou pozitivním směrem či nezletilý Jan sám změní názor.
20. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatně, neboť takový postup neshledal účelným s ohledem na bezodkladnost rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu