Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 96 Co 132/2024-242 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. května 2024 č. j. 17 Nc 2298/2019-116, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a L. S. a nezletilé G. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení práva nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny. Součástí ústavní stížnosti je návrh stěžovatele na projednání věci mimo pořadí.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl za stěžovatele udělen souhlas s nástupem a docházkou nezletilé k základnímu vzdělávání do Základní školy X (výrok I.) a zamítnut jeho návrh na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice (dále jen "matka") s nástupem nezletilé k povinné školní docházce do Základní školy a Mateřské školy Y (výrok II.). Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že nezletilá byla v době rozhodování přijata ke vzdělávání v obou shora zmíněných školách, protože rodiče se neshodli na volbě konkrétní školy, ač byli od počátku řízení ve shodě v tom, že nezletilá by měla navštěvovat pouze jednu základní školu. Po posouzení všech okolností okresní soud shledal, že nejlepšímu zájmu nezletilé v daném případě lépe odpovídá Základní škola X. Zdůvodnil, že vzdálenost mezi bydlištěm otce a Y. je přibližně 30 km, vzdálenost mezi bydlištěm matky a Y je přibližně 35 km a škola v X je naopak v blízkosti bydliště nezletilé i obou rodičů. K tomu je škola v Y soukromá a hradí se zde poměrně vysoké školné. Neshledal existenci významného zájmu nezletilé, pro který by byla volba vzdálenější soukromé školy pro ni vhodnější.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Doplnil skutková zjištění o aktuální údaje a po zvážení všech relevantních skutečností uzavřel, že rozsudek okresního soudu je věcně správný. Zdůraznil, že nezletilá byla ve věci opakovaně vyslechnuta a z jejích vyjádření vyplynulo, že nemá žádné zásadní výhrady k žádné ze škol, ale ve škole v X působila podle sdělení opatrovníka více uvolněně a sama uvedla, že by si přála v této škole být. V zájmu nezletilé je podle krajského soudu nejen návštěva školy, která je podle stěžovatele z hlediska kvality výuky lepší, ale i její odpočinek, čas na volnočasové aktivity a zábavu. Nebylo shledáno, že by vzdělávání v kterékoliv z daných škol bylo nezletilé k újmě.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud i krajský soud postupovaly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé. Uvádí, že vzdělání by mělo být s ohledem na možnosti rodičů poskytováno v co nejvyšší kvalitě, že je osobou finančně zajištěnou a považuje za svoji rodičovskou povinnost, aby nezletilé zajistil nejlepší dostupné vzdělání. V této souvislosti opětovně poukazuje na to, že Základní škola a Mateřská škola Y, má jedny z nejlepších výsledků v regionu, že nezletilá zde navštěvovala mateřskou školu a navázala zde vazby se spolužáky. Vzdálenost školy od místa bydliště nezletilé je podle něj zanedbatelným negativem. Znovu zdůrazňuje, že ze zprávy Základní školy a Mateřské školy Y, vyplynulo, že nezletilá je v této škole čilá, má hodně kamarádů, v kolektivu je dominantní a aktivně se účastní mimoškolních aktivit. Naopak ze zprávy ze Základní školy Y podle něj plyne pravý opak, tj. že nezletilá se v kolektivu neprojevuje, je tichá a nemá moc kamarádů. Je přesvědčen, že nezletilá je ovlivněna matkou a že její umístění do Základní školy X je v přímém kontrastu s jejím nejlepším zájmem. Rozhodující obecné soudy podle něj nesprávně posoudily jeho argumentaci a nevěnovaly se řádně předloženým důkazům, když se zaměřily primárně na vzdálenost předmětných škol od místa bydliště nezletilé a nevzaly v úvahu jeho nabídky na realistické řešení, které by zajistilo poklidnou docházku nezletilé do Základní školy a Mateřské školy Y. Má za to, že soudy jej diskriminovaly z důvodu jeho vyššího věku, ač v řízení prokázal, že je schopen složit potřebné finanční prostředky na vzdělávání nezletilé na účet školy či na účet vyhrazený pouze pro účel financování studia nezletilé, resp. že upřednostnily zájem matky (její neochotu podílet se na dojíždění nezletilé do vzdálenější školy) před zájmy nezletilé.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
10. Okresní soud i krajský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a srozumitelně vysvětlily, že základním kritériem při volbě školy musí vždy být především zájem dítěte, nikoliv přání rodičů. Ač z vyžádané zprávy ze školy v Y vyplynulo, že podle učitelky se nezletilá ještě zcela nezapojila do kolektivu z důvodu nedostatečné docházky způsobené střídavou péčí a nemocemi, nelze pomíjet, že nezletilá byla v řízení opakovaně vyslechnuta a z jejích vyjádření vyplynulo, že nemá zásadní výhrady k žádné z předmětných škol. V řízení vyšlo najevo, že miluje oba rodiče a snaží se jim vyhovět, z čehož pramení její vyjádření, která jsou odlišná podle toho, zda se právě nachází v péči matky nebo otce. Podle sdělení opatrovníka, který prováděl pohovor s nezletilou bez přítomnosti třetích osob, nezletilá působila ve škole v Y více uvolněně a sama uvedla, že by si přála v této škole být.
11. Ústavní soud se s ohledem na nízký věk nezletilé, která od září 2024 nastoupila do první třídy základní školy, ztotožňuje s názorem rozhodujících soudů, že za daných okolností je pro nezletilou nyní vhodnější, aby plnila základní školní docházku ve škole v Y, která je podstatně blíže bydlišti obou rodičů. Nelze nic namítat proti závěru rozhodujících soudů, že nezletilá tak nebude zatěžována delší cestou do školy (v délce minimálně 60 až 70 km denně) a bude mít více času na odpočinek, volnočasové aktivity a navazování sociálních kontaktů s vrstevníky.
Obě základní školy nepochybně splňují veškeré předpoklady pro výkon základního vzdělávání, resp. jsou schopné nezletilé zajistit kvalitní základní vzdělání, navíc škola v Y je tzv. spádovou školou nezletilé. Krajský soud správně poznamenal, že úvahy ohledně budoucího studia nezletilé na střední škole jsou předčasné a neměly by zásadním způsobem vstupovat do rozhodnutí o vzdělávací instituci v době nástupu dítěte do první třídy základní školy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III.
ÚS 1595/20 ).
12. Z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vyplývá, že se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilé a své závěry pečlivě vysvětlily. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů.
13. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry rozhodujících soudů a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Za situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu