Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. a.s., zastoupené JUDr. P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. 5 Cmo 279/2000-36 t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené usnesení Vrchního soudu v Praze, který jako soud odvolací rozhodl o odvolání stěžovatelky (dříve odpůrce) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.2.2000, č.j. 22 Cm 1933/98-26, tak, že usnesení soudu I. stupně v napadené části výroku o nákladech řízení potvrdil. Stěžovatelka se domnívá, že oba obecné soudy svým postupem porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 37 odst. 2, odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení shora uvedených čl. Listiny a Ústavy spatřuje navrhovatelka ve skutečnosti, že v případech procesně obdobných soudy vždy přiznávají náklady řízení ve smyslu příslušných ust. o.s.ř., kterými podle názoru stěžovatelky jsou ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. a zejména pak ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., jež je ve vztahu k použitému ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ustanovením speciálním a zohledňují v daném případě skutečnost, že podle tvrzení stěžovatelky byla žaloba podána neoprávněně, neboť dlužná částka ve výši 10.000.000,- Kč byla zaplacena údajně již před podáním předmětné žaloby a žalobce zavinil zastavení řízení podle ust.
§ 43 odst. 2 o.s.ř. tím, že neodstranil vadu návrhu, spočívající v nesprávném označení žalobce ve stanovené lhůtě. Soudy tedy měly podle tvrzení stěžovatelky rozhodovat v intencích příslušného ust. o.s.ř. (§ 146 odst. 2 o.s.ř.) vzhledem k tomu, že soudy nejsou v otázce rozhodování o nákladech řízení vázány návrhy účastníků řízení a náklady řízení vzniklé stěžovatelce byly řádně vyčísleny a uplatněny. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. 5 Cmo 279/2000-36, se zjišťuje, že tento soud v právní věci navrhovatele, označeného jako Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel, proti stěžovatelce o zaplacení částky 10.000.000,- Kč o odvolání proti usnesení soudu I.
stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, usnesení potvrdil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v této právní věci vydal soud I. stupně platební rozkaz, proti němuž podala stěžovatelka odpor. Teprve poté soud vyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu, spočívající v označení navrhovatele, který neměl způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že k odstranění vad nedošlo a tyto vady bránily v dalším řízení, soud řízení zastavil.
Současně odvolací soud vzal za prokázané, že stěžovatelka učinila v této právní věci dva úkony právní služby.
Odvoláním napadený výrok o nákladech řízení však vrchní soud potvrdil s odůvodněním, že výrok v rozsahu zastavení řízení nebyl odvoláním napaden a rozhodnutí o nákladech řízení je výrokem závislým, když jeho prostřednictvím nelze přezkoumat výrok ve věci samé. Podstatou ústavní stížnosti je právní názor stěžovatelky, že oba obecné soudy porušily svým rozhodováním zákonnost, pokud v dané právní věci v případě rozhodování o nákladech řízení aplikovaly nesprávné právní ustanovení (§146 odst. 1 o.s.ř.), ač byly zněním zákona zavázány k použití ust.
§ 146 odst. 2 o.s.ř. Jak již konstatoval odvolací soud, výrok o nákladech řízení je výrokem závislým a v daném případě na něj musí být nahlíženo v souvislosti s výrokem o zastavení řízení (§ 43 odst. 2 nebo § 104 o.s.ř). Prvostupňový soud dospěl při zkoumání podmínek řízení k závěru, že navrhovatel tak, jak je v návrhu označen, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.), a tedy vady návrhu, spočívající v jeho označení, podle názoru soudu I. stupně bránily pokračování v řízení jako nedostatek podmínky řízení na straně účastníka řízení a soudu nezbylo než řízení zastavit.
Ústavní soud byl v souvislosti s petitem ústavní stížnosti nucen, obdobně jako soud odvolací, vzít za prokázané závěry soudu I. stupně, ohledně způsobilosti navrhovatele být účastníkem řízení a konstatovat, že z pohledu ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. je nepochybné, že na straně navrhovatele vznikla jeho zaviněním procesní situace, která vyústila v zastavení řízení. Současně však konstatuje, že nelze uložit náklady řízení někomu, kdo nemá právní subjektivitu, tj. nemá způsobilost být účastníkem řízení.
S ohledem na tuto skutečnost proto odvolacímu soudu nezbylo než rozhodnout ve smyslu ústavní stížností napadeného usnesení. Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti v souvislosti s údajným porušením ústavně zaručených práv a svobod tvrzených stěžovatelkou, Ústavní soud takové porušení nezjistil a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. února 2001