Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ú. zastoupeného JUDr. D. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. Nco 151/2000-54 ze dne 23.8. 2000, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 25 Nc 600/2000-60 ze dne 10.10. 2000, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, že u Okresního soudu v Hradci Králové je vedeno řízení, sp. zn. 15 C 255/99, v rámci kterého se vedlejší účastník proti stěžovateli domáhá určení neplatnosti výpovědi. V rámci uvedeného řízení stěžovatel svým podáním ze dne 11. 4. 2000 navrhl vyloučení soudců okresního soudu a nadřízeného krajského soudu z důvodů existujících pochybností o nepodjatosti soudců obou soudů v projednávané věci. V podání ze dne 11.4. 2000 uvedl okolnosti (procesní postup obou soudů), které pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti obou soudů pouze utvrdily.
O návrhu na vyloučení soudců okresního soudu rozhodl svým usnesením Krajský soud v Hradci Králové, č. j. 25 Nc 600/2000-60 ze dne 10.10. 2000, a rozhodl tak, že soudci Okresního soudu v Hradci Králové Mgr. J. R. a Mgr. B. B. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. O návrhu na vyloučení soudců krajského soudu rozhodl svým usnesením Vrchní soud v Praze, č. j. Nco 151/2000-54 ze dne 23. 8. 2000, a rozhodl tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.
V rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové i v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spatřuje stěžovatel porušení svého ústavního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vychází z toho, že občanský soudní řád za postačující důvod pro vyloučení soudců z projednávaní a rozhodování věcí považuje pouhou pochybnost o jejich nepodjatosti. Jeho pochyby o nepodjatosti soudců obou soudů vychází z toho, že matka žalobce v řízení před obecnými soudy byla po dobu 18 let zaměstnána u Okresního soudu v Hradci Králové a následně pak po dobu téměř 12 let až do současnosti je zaměstnána jako personalistka u Krajského soudu v Hradci Králové.
Přichází tak po celou dobu do styku se soudci uvedených soudů a proto, podle tvrzení stěžovatele, hrozí nebezpečí ovlivňování průběhu řízení a rozhodování ve věci samé ve prospěch jednoho z účastníků řízení - syna zaměstnankyně soudu. Stěžovatel současně s návrhem na vyloučení soudců pro podjatost podal soudům návrh na přikázání věci jinému soudu prvního stupně mimo územní obvod Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení v závěru odůvodnil, že vzhledem k tomu, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn. 25 Nc 518/2000, nebylo již nutno rozhodovat o návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle ustanovení § 12 odst. 1 o.
s. ř.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel ve svých podáních neuvedl skutečnosti, které by objektivně znamenaly naplnění podmínek pro vyloučení soudců Krajského soudu v Hradci Králové z projednávané věci a z jejich rozhodování podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud dále dovodil, že stěžovatel vznesenou námitku podjatosti vůči jednotlivým soudcům nijak nekonkretizoval a že vychází pouze z povšechné obavy o možnosti ovlivňování soudního řízení. Posléze Vrchní soud upozornil stěžovatele, že má-li nebo bude-li mít výhrady k rozhodování příslušných soudců, má právo využít zákonných prostředků, daných občanským soudním řádem k přezkoumání vydaných rozhodnutí.
Jak vyplývá ze stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jeho odůvodnění je shodné se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele, byla podána řádně a včas. Protože námitky stěžovatele proti zmíněným usnesením směřovaly rovněž k porušení jeho základních práv, byl nucen Ústavní soud usnesení přezkoumat, zda k takovému porušení došlo. Nutno připustit stěžovateli jeho názor, že podle znění ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. (před novelou zák. č. 30/2000 Sb.), stačilo mít pouze pochybnosti o podjatosti soudců.
Ovšem i zde nutno hodnotit všechny důvody k vyloučení soudce ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci tak, aby se předešlo možným pochybnostem o nepodjatosti soudu i soudců. Důvody obav však i zde nemohou být jen povšechné, vyloučení musí být vždy podloženo konkrétními skutečnostmi (srov. R 3/1980 - Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. specifikuje pochybnosti ve vztahu na podjatost soudce zaměřením na tři oblasti zájmu : a) v jeho poměru k věci b) v jeho poměru k účastníkům c) v jeho poměru k zástupcům účastníků
Stěžovatel takové pochybnosti neuvedl, spíše se obával možnosti aktivit různých přímluvců, kteří by mohli působit na rozhodování konkrétního soudu . Jak sám uvádí ve své ústavní stížnosti, v podání ze dne 11. 4. 2000 na vyloučení soudců pro podjatost konkretizuje okolnosti svých obav poukazem na procesní postup obou soudů. Tato jeho obava z neobvyklosti procesního postupu spočívá v tom, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové neobvykle rychle a že Okresní soud v Hradci Králové překvapivě nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání.
V těchto postupech soudů nelze spatřovat porušení zákonnosti, tím méně porušení ústavnosti. Stěžovatel vychází ze svého čistě subjektivního názoru, aniž by jej mohl konkretizovat. Vyvozovat své obavy z pouhého faktu, že matka žalobce byla před léty administrativní pracovnicí soudu I. stupně a nyní je administrativní pracovnicí soudu odvolacího, samo o sobě nestačí zvláště s přihlédnutím k usnesení Vrchního osudu v Praze, jehož pracovnicí nikdy nebyla a není. Ústavní soud neshledal, že by v rozhodování stížností napadených soudů došlo k jakémukoli porušení jeho základních ústavních práv, včetně porušení rovnosti účastníků řízení.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. ledna 2001