Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve vazbě ve Věznici Ostrov, právně zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2023 č. j. 6 To 306/2023-287 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. listopadu 2023 č. j. 24 T 72/2023-151, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Sokolově rozhodl napadeným usnesením tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nebyla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni zamítl jako nedůvodnou a současně nepřijal písemný slib stěžovatele. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je stíhán na základě podaného návrhu na potrestání pro přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a vzhledem k osobě stěžovatele, k povaze stíhané trestné činnosti, k jeho evidentní inklinaci k páchání trestné činnosti vyznačující se agresivitou, jsou dány okolnosti svědčící pro obavu uvedenou v § 67 písm. c) trestního řádu, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán a není možné jeho vazbu nahradit žádným z institutů předpokládaných trestním řádem.
3. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů opomenuly důkazy, z nichž bylo možno zjistit skutkové a právní závěry, které svědčí proti oběma soudy nesprávně zjištěné existenci vazebních důvodů. Oba soudy neodůvodněně favorizovaly jediný důkaz v neprospěch stěžovatele, a to výpověď poškozeného ze dne 15. 11. 2023. Stěžovatel je proto přesvědčen, že provedené dokazování oběma soudy nemohlo vést bez pochybností k závěru, že u něj bez důvodných pochybností trvá či vůbec nastal důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu.
5. Po přezkoumání napadených usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
7. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
8. Judikatura Ústavního soudu současně zdůrazňuje nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli.
9. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
10. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že obecné soudy měly shora citovaná ústavní východiska dostatečně na zřeteli, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že primárním důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu byla obava z opětovného páchání trestné činnosti, a to i s přihlédnutím k charakteru spáchané trestné činnosti. Z hlediska dodržení zásad práva na spravedlivý proces je přitom klíčové, že oba soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom, navzdory odlišnému názoru stěžovatele, srozumitelné, logické a přesvědčivé.
11. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu