Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Doležalem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 250/2024-130 ze dne 11. 12. 2024 a usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 0 P 303/2024-106 ze dne 14. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a) Z. M., b) nezletilé L. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Teplicích („opatrovnický soud“) v lednu 2024 schválil dohodu rodičů [stěžovatele a vedlejší účastnice a)] o svěření nezletilé dcery [nyní pětileté vedlejší účastnice b)] do péče matky. V dohodě byl upravený styk otce s dcerou na každé úterý odpoledne a dva víkendy v měsíci (nejprve bez přespání a následně s přespáním).
3. Dne 8. 11. 2024 podal otec návrh na změnu původní úpravy péče a výživy nezletilé, ve kterém se domáhal svěření nezletilé do střídavé péče; zároveň navrhl nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu opakovaného neumožnění styku. Stejný den podala matka návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala zákazu styku otce s nezletilou, případně úpravy styku prostřednictvím telefonické komunikace nebo formou asistovaného styku. V návrhu matka tvrdila podezření z nepřípustného sexuálního chování otce k dceři; k návrhu matka připojila mimo jiné protokol o trestním oznámení a nahrávky rozhovorů s dcerou.
4. Opatrovnický soud ústavní stížností napadeným usnesením nařídil předběžné opatření podle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu. V něm matce uložil povinnost umožnit otci videohovor s nezletilou třikrát týdně (výrok I.), a dále asistovaný kontakt s nezletilou každé úterý v odborném centru pro rodiny (výrok II.); platnost předběžného opatření opatrovnický soud stanovil do pravomocného rozhodnutí Policie ČR ve věci prošetřování jednání otce (výrok III.). Opatrovnický soud dospěl k závěru, že otce kontaktu s dcerou nelze zcela zbavit. S ohledem na závažnost tvrzení matky byla zvolena forma asistovaného styku a videohovorů, aby osobní kontakt otce s dcerou zůstal zachován pro případ, že tvrzení matky nebudou prokázána, zatímco dcera zůstane chráněna.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I. a II; výrok III. změnil tak, že předběžné opatření trvá tři měsíce od jeho vykonatelnosti.
6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně tvrdí, že mu soudy napadenými rozhodnutími fakticky nezakázaly běžný styk s nezletilou; po dobu trvání předběžného opatření tedy platí rozsah styku původně upravený rozsudkem opatrovnického soudu z ledna 2024 a předběžné opatření tento rozsah jen rozšířilo. Přestože záměrem soudů bylo, aby byl styk omezen, napadená rozhodnutí postrádají odpovídající výrok. Tuto vadu nelze zhojit pouze v odůvodnění rozhodnutí, jak se snažil učinit odvolací soud. Soudy podle stěžovatele postupovaly protiústavně – práva a povinnosti účastníků řízení musí vyplývat pouze z výrokové části rozhodnutí.
7. Stěžovatel dále namítá, že soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel se poté, co mu bylo doručeno předběžné opatření, snažil zajistit důkazy, které matka ke svému návrhu připojila. Esenciálními důkazy byly nahrávky komunikace, z nichž měla plynout podstata obvinění ze sexuálního napadání. Stěžovatel požádal o zaslání nahrávky ze spisu prostřednictvím k tomu zřízené aplikace, což mu bylo umožněno a obdržel tři nahrávky. Vzhledem k tomu, že z nich podle úsudku stěžovatele nevyplývalo nic, co by vedlo k závěrům o protiprávní povaze jeho jednání, dotázal se stěžovatel soudu, zda jsou to skutečně všechny nahrávky, které měl opatrovnický soud k dispozici. Opatrovnickým soudem mu bylo sděleno, že žádné další důkazy neexistují, a proto stěžovatel s tímto vědomím podal odvolání. Z napadeného usnesení odvolacího soudu nicméně přímo vyplývá, že opatrovnický soud stěžovateli nepředložil CD nosič se všemi zbývajícími nahrávkami. Ten se proto nemohl s nahrávkami seznámit, byť to mohl dodatečně zajistit rovněž odvolací soud. Stěžovatel byl tímto způsobem protiústavně omezen v možnosti reagovat na návrh a důkazní prostředky, které vedly k omezení jeho styku s dcerou.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předběžná opatření upravující poměry dítěte věcně přezkoumává zcela výjimečně. Jde totiž o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu; jejich účelem je zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527)].
10. Rozhodování o nařízení předběžného opatření a hodnocení, zda jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti; při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [usnesení sp. zn. III. ÚS 2672/22 ze dne 31. 10. 2022]. V obecné rovině zároveň platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135].
11. V nyní projednávané věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí ve světle výše shrnutých ústavních požadavků obstojí. Příslušný opatrovnický soud nařídil předběžné opatření na základě zákonných ustanovení občanského soudního řádu. Soudy nepostupovaly svévolně, nýbrž ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč z důvodu závažnosti tvrzení matky považovaly prozatím stanovení styku formou videohovorů a asistovaného kontaktu za opatření sledující nejlepší zájem nezletilé.
12. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatele, podle které soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, neboť ve výroku přímo neuvedly, že předběžné opatření mění dosavadní úpravu styku stanovenou rozsudkem z ledna 2024. Tvrdí-li stěžovatel na jednu stranu, že uvedená vada de facto znamená rozšíření původního stanoveného rozsahu styku, není zřejmé, jak by zároveň mohla způsobit porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Podstatné ovšem je, že odvolací soud v napadeném usnesení přímo uvedl, že předběžné opatření „dočasně nahrazuje původní rozhodnutí o úpravě styku otce s dcerou a styk otce by měl probíhat pouze podle [předběžného opatření]“ (viz bod 9). Zatímní úprava poměrů nezletilých je natolik flexibilní, že vznikl-li by ohledně rozsahu styku stěžovatele s dcerou reálný spor, opatrovnické soudy by měly příslušné zákonné prostředky, jak situaci vyjasnit (vydáním nového předběžného opatření či zamítnutím nařízení výkonu původního rozhodnutí).
13. Zjevně neopodstatněnou je i námitka stěžovatele, že soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovatel neměl možnost seznámit se všemi záznamy rozhovorů matky s dcerou. V první řadě je třeba uvést, že smyslem rozhodování o předběžném opatření je poskytnout rychlou a efektivní ochranu účastníkům řízení. Uvedený smysl přitom přímo souvisí se standardem dokazování při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření.
14. Podle § 75c odst. 1 občanského soudní řádu (mimo jiné) platí, že předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření „jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením“. Standard pouhého „osvědčení skutečností“ je v zákoně zakotven proto, že soud musí o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodnout bezodkladně, nejpozději do 7 dnů (§ 75c odst. 2 o. s. ř.). Soud proto při rozhodování o předběžném opatření zásadně nenařizuje jednání a — co je pro nyní projednávanou věc rozhodné — neprovádí ani „klasické“ dokazování jako při jednání ve věci samé. Zjednodušeně řečeno: Předběžné opatření je výjimečným institutem, u kterého soud téměř vždy rozhoduje „od stolu“.
15. Podle Ústavního soudu je rozhodné, že stěžovatel měl v odvolání možnost reagovat na původní návrh matky na nařízení předběžného opatření. I kdyby stěžovateli skutečně nebyly k jeho žádosti zaslány všechny záznamy, ze kterých opatrovnický soud vycházel, nelze v takovém postupu — s ohledem na neprovádění dokazování v průběhu rozhodování o předběžném opatření — spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
16. Měl-li stěžovatel pochybnosti o počtu poskytnutých záznamů, mohl do spisu nahlédnout osobně (advokát stěžovatele má ostatně sídlo ve stejném městě jako opatrovnický soud). Stěžovatel se ovšem spolehl pouze na „nadstandardní“ službu zaslání záznamů dálkovým přístupem a ujištění pracovnice informačního centra soudu, což bylo jeho rozhodnutí.
17. Nad rámec dosud uvedeného je třeba uvést, že odvolací soud měl povinnost rozhodnout o odvolání stěžovatele v souladu se zásadou vyšetřovací, tj. věcně přezkoumat hodnocení sporných záznamů ze strany opatrovnického soudu i nad rámec argumentace stěžovatele uplatněné v odvolání. Odvolací soud jednotlivé nahrávky hodnotil a v odůvodnění přímo uvedl, že „na nahrávkách pořízených dne 30. 10. 2024 nezletilá uvádí závažné skutečnosti, které mohou mít na nezletilou velmi negativní vliv“ (bod 9 napadeného usnesení).
18. Ústavní soud uzavírá, že pro výjimečný zásah do činnosti opatrovnických soudů neshledal v případě stěžovatele důvod. Takový závěr učinil rovněž s ohledem na skutečnost, že opatrovnický soud má podle § 77 odst. 2 o. s. ř povinnost předběžné opatření zrušit, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Stěžovatel tedy může své případné námitky proti jednotlivým (jemu neposkytnutým) záznamům uplatnit rovněž prostřednictvím návrhu na zrušení předběžného opatření. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl konkrétní námitky, které by proti jemu neposkytnutým záznamům uplatnil (ústavní stížnost přitom byla podána až téměř dva měsíce po doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli).
19. V další fázi řízení bude na opatrovnických soudech, aby nastalou problematickou situaci v rodině vyřešily co nejrychleji, aby byla zajištěna základní práva všech zúčastněných, především s ohledem na nejlepší zájem nezletilé. V případě, že nebude prokázáno údajné závadné jednání stěžovatele, bude třeba bezodkladně nastavit režim péče o nezletilou tak, aby byla (případně po „navykacím režimu“) ze strany obou rodičů zásadně rovnoměrná.
20. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu