Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem, sídlem Okružní 147, Meziboří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. ledna 2025 č. j. 31 To 452/2024-68 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 33 PP 251/2024-46, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě ("okresní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník").
2. Instanční stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") rovněž napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Krajský soud - obdobně jako okresní soud - konstatoval splnění první zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (tj. vykonání potřebné části uloženého trestu odnětí svobody), přehodnotil negativní závěr okresního soudu o prokázání patřičného polepšení stěžovatele a ztotožnil se s hodnocením okresního soudu, že u stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud potvrdil, že vzhledem k nesplnění tří kumulativních zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nelze stěžovatelově žádosti vyhovět.
3. Stěžovatel s těmito rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodovaly formalisticky. Upozorňuje na kladné hodnocení výkonu trestu odnětí svobody včetně absolvování specializovaných kurzů. Uvádí, že řádně plní všechny své závazky včetně vyživovací povinnosti. Má za to, že negativní závěr o prognóze vedení řádného života je založen pouze na jeho trestní minulosti. Stěžovatel upozorňuje na pochybení věznice spočívající v nedoplnění stanoviska ředitele věznice k jeho žádosti o podmíněné propuštění.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Tento aspekt je relevantní s ohledem na námitku údajně chybějícího stanoviska ředitele věznice ke stěžovatelově návrhu na podmíněné propuštění (srov. § 73 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů). I kdyby snad toto stanovisko nebylo dáno, jak uvádí stěžovatel, nejedná se o okolnost, která by měla v nyní posuzované věci vliv na ústavnost napadených rozhodnutí či předcházejícího postupu okresního a krajského soudu.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 ), což ostatně v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit.
Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Oba obecné soudy svá rozhodnutí (ve vztahu k zákonné podmínce prognózy vedení řádného života) řádně odůvodnily. Vzaly přitom v potaz trestní minulost stěžovatele, ovšem nikoliv izolovaně. Zohlednily, že stěžovatel se choval řádně pouze necelé čtyři roky, z čehož dovodily, že předchozí četné výkony trestu nevedly ke změně jeho chování či k zamyšlení nad způsobem vedení života. Krajský soud upozornil, že stěžovatel v minulosti dostal již dvě šance, kdy byl podmíněně propuštěn, z čehož již tu druhou nevyužil a pokračoval v páchání trestné činnosti. Na základě uvedených skutečností soudy uzavřely, že od stěžovatele zatím nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, resp. že jeho podmíněné propuštění by bylo v současnosti předčasné, neboť rizika recidivy převyšují pozitivní skutečnosti u něj zjištěné.
10. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 ). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15 , ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 , ze dne 26.
4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16 ). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 ), k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11.
7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 , ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15 ). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů.
Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování obtíží (nejistot), které stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14 , ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 či ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15 ). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchylují.
11. Okresní soud i krajský soud v nyní posuzované věci zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která následně náležitě zvážily při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Dospěly přitom k závěru, že prozatím není zajištěna podmínka budoucího řádného života stěžovatele, což je věcí jejich uvážení. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele a dospěly k podloženému závěru, že v jeho případě je riziko recidivy stále příliš velké. Krajský soud rovněž stěžovateli poskytl jasný návod, jak má postupovat, aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, aby měl vyšší šance při dalším projednání žádosti o podmíněné propuštění (srov. usnesení krajského soudu, bod 15).
12. Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
13. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu