Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Lukáše Řehůřka a RNDr. Ireny Řehůřkové, právně zastoupených Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 37 Co 67/2023-520 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 73 C 75/2014-440, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Richarda Ellera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé, další žalobce a vedlejší účastník byli podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba - budova č. p. X2, bytový dům, v k. ú. V., obec B. V průběhu odvolacího řízení zemřel právní předchůdce stěžovatele JUDr. Jiří Řehůřek, přičemž jeho nástupcem se stal na základě rozhodnutí odvolacího soudu o procesním nástupnictví právě stěžovatel.
3. Stěžovatelé se po vedlejším účastníkovi domáhali zaplacení částky 45 367,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně vedlejšího účastníka tím, že tento v rozporu s dohodou spoluvlastníků o reálném užívání nemovitosti svémocně a proti vůli ostatních spoluvlastníků vnikl dne 16. 8. 2012 do bytu č. X a tento začal neoprávněně užívat, dále částky ve výši 657,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje dlužnou částku (nedoplatek) za vodné a stočné za období od 25. 1. 2013 do 17. 7. 2013 v poměrné výši, a to z titulu faktického užívání bytu č. X a konečně i částky ve výši 1 397,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje dlužnou částku na dani z nemovitosti a pojištění nemovitosti za roky 2012 a 2013 v poměrné výši, a to opět z titulu faktického užívání bytu č. X.
4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla žaloba stěžovatelů v rozsahu jimi uplatňovaných nároků zamítnuta. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil tím, že vedlejší účastník byt č. X sice obsadil a užíval v rozporu s dohodou a rozhodnutím většiny spoluvlastníků, přesto však tento byt užíval v mezích svého spoluvlastnického podílu, kdy rozsah užívacího práva nemohl být proti jeho vůli rozhodnutím většiny spoluvlastníků modifikován. V souvislosti s tím dále konstatoval, že vedlejší účastník se na úkor stěžovatelů neobohatil a obohatit nemohl, neboť jeho právo spoluvlastníka užívat společnou věc v rozsahu svého podílu vyplývá přímo ze zákona.
5. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry a doplnil, že z ničeho neplyne, že by se vedlejší účastník vzdal peněžité náhrady za neužívání svého podílu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že pokud nebyla v rámci řízení zjištěna skutečná celková výměra podlahové plochy nemovitosti a ani všech jejich dílčích prostor, pak nebylo vůbec možné dospět k závěru o tom, zda vedlejší účastník společný dům užíval v rozsahu svého podílu. Vzhledem k tomu, že v dané věci došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když obecné soudy zcela ignorovaly dohody tehdejších spoluvlastníků a vedlejšího účastníka, resp. mezi nimi ujednané podmínky, za nichž vedlejší účastník nabýval spoluvlastnické právo k nemovitosti, navíc písemně stvrzené ve smlouvě a později uzavřených dohodách, stěžovatelé jsou přesvědčeni, že došlo k zásahu do jejich základních práv. Oba napadené rozsudky obecných soudů jsou zároveň rozhodnutími překvapivými a nepředvídatelnými, neboť jejichž závěry jsou v zásadním rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k podle stěžovatelů zcela zásadní skutečnosti, a sice k tomu, že vedlejší účastník se s tehdejšími spoluvlastníky nemovitosti sám dohodl, že bude výlučně užívat toliko půdní prostory domu (neboť zde bude realizovat výstavbu bytů č. 9 a č. 10, které posléze připadnou do jeho osobního vlastnictví), a že se vzdává veškerých příjmů plynoucích z užívání zbývajících částí nemovitosti, což reflektuje i předmětná smlouva. Dále stěžovatelé namítají, že pokud se odvolací soud v napadeném rozsudku žádným způsobem nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelů a omezil se toliko na obecné konstatování toho, že souhlasí se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, napadený rozsudek lze pokládat za neúplný, nesprávný a nepřezkoumatelný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Podle čl. 83 je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy, je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem.
10. V nyní posuzované věci se jedná o ryze soukromoprávní vztah mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem. V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná, že výklad smluv, popř. výklad právního jednání, jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů, je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (např. usnesení ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 2539/08 nebo ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1601/20 , bod 13).
11. Ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelé na půdě Ústavního soudu vedou pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V dané věci je ústavněprávní přezkum omezen i s ohledem na výši částky, o kterou měli být napadenými rozhodnutími stěžovatelé zkráceni. Jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6).
13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by měli být s ohledem na jejich osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadenými rozhodnutími zásadně dotčeni na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko). To zpravidla nastává, pokud věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou a individuální zájmy konkrétních stěžovatelů. K takovému závěru však nebylo v posuzovaném případu možné dospět (viz výše).
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za řádně a logicky odůvodněná a argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti nepřináší žádné otázky, které by věc mohly posunout do ústavně právní roviny.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu