Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Kováče a Ilony Kováčové, obou zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem Pernerova 444, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 18 Co 208/2023-243, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Legal Interest s. r. o., sídlem Horní náměstí 371/1, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení výroků II., III. a IV. v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroků II. a III. napadeného usnesení krajského soudu.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u soudu dne 23. 1. 2018 domáhala proti stěžovatelům jako žalovaným zaplacení částky ve výši 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatelé porušili svoji povinnost splácet úvěr poskytnutý jim společností Raiffeisenbank, a. s., na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 6. 2008 č. 602/1015/07/1/01, přičemž pohledávka z této smlouvy byla postoupena vedlejší účastnici.
4. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 6. 2023 č. j. 7 C 27/2018-222 zastavil řízení o zaplacení částky 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vedlejší účastnici jako žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 100 869 (výrok II.), vedlejší účastníci uložil povinnost nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 100 869 Kč (výrok III.) a vedlejší účastnici vrátil část soudního poplatku ve výši 169 872 Kč (výrok IV.). Okresní soud řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a podle § 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení za jejich zastoupení advokátem, neboť v dané věci byla žaloba podána až po zahájení exekuce, která byla zahájena v důsledku realizace zástavního práva vedlejší účastnice pro shodnou pohledávku s příslušenstvím, a v exekuci byla řešena i totožná otázka rozsahu dlužného plnění vedoucího v konečném důsledku k realizaci samotného uspokojení vedlejší účastnice. Okresní soud uzavřel, že v postupu vedlejší účastnice spojeného s vyvoláním občanskoprávního řízení pro totožnou pohledávku s příslušenstvím, která byla již předmětem exekuce, není možné dovodit důvodnost takového návrhu na zahájení řízení o zaplacení a dovodil tak, že stěžovatelům svědčí právo na náhradu nákladů řízení proti vedlejší účastnici.
5. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání vedlejší účastnice proti výroku IV. usnesení okresního soudu odmítnuto (výrok I.). V odvoláním napadeném výroku II. bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 98 334 Kč (výrok II.). V napadeném výroku III. bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 98 334 Kč (výrok III.).
Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí je třeba vycházet z toho, že nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem majícím oporu v ustanovení práva procesního a nikoli práva hmotného. Okresní soud v předmětné věci sice na věc správně nahlížel z hlediska § 146 odst. 2 o. s. ř., aplikoval však nesprávnou větu uvedeného ustanovení.
V dané věci podala vedlejší účastnice žalobu o zaplacení částky 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím a následně vzala tuto žalobu zpět, neboť jí stěžovatelé pohledávku uhradili, byť se tak stalo postupem v jiném řízení. Krajský soud proto uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelů (žalovaných) a vedlejší účastnice (žalobce) má podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud proto usnesení okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II.
a III. změnil a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelům. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud posoudil otázku zavinění na zastavení předmětného řízení. Podle názoru stěžovatelů žaloba v předmětné věci sp. zn. 7 C 27/2018 nebyla účelným uplatňováním práva, ale byla zneužitím práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jemuž nemá být poskytována ochrana. Krajský soud však tomuto zneužití poskytl soudní ochranu, když dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že by se vedlejší účastnice jako obligační věřitel nemohla domáhat proti stěžovatelům vydání titulu o zaplacení částky.
Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že nehodnotil konkrétní skutečnosti, na něž poukazovali. Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastnice podávala žalobu s vědomím probíhající exekuce soudním prodejem zástavy zajišťujícím předmětnou pohledávku, včetně toho, že stěžovatelé ji v rámci možností platí v měsíčních a mimořádných splátkách, ale v jí určené lhůtě ji zaplatit nemohou (stěžovatelé zde poukazují na duplicitu, tj. již probíhající exekuce s návrhem na její zastavení a následné žaloby na uložení povinnosti zaplatit zajištěnou a již exekuovanou pohledávku).
Stěžovatelé přes podání návrhu na zastavení exekuce (který Nejvyšší soud shledal v usnesení ze dne 30. 11. 2023 č. j. 21 Cdo 172/2023-445 důvodným) platili měsíční, resp. mimořádné splátky, a to až do úplného zaplacení včetně náhrady nákladů exekuce. Činili tak na základě a pod tlakem exekučního titulu k soudnímu prodeji zástavy s tím, že při neúspěchu tohoto návrhu by došlo k exekučnímu prodeji jejich atraktivní nemovitosti v centru P., jejíž obvyklá cena je mnohonásobkem zajištěné pohledávky. Za uvedené procesní situace podle stěžovatelů nemůže být zaplacení této pohledávky ztotožňováno s chováním žalovaného ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o.
s. ř., a tudíž s povinností hradit náklady řízení, jak stanoví napadené usnesení. Při posuzování předmětné věci je podle stěžovatelů třeba brát zřetel i na okolnost, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 172/2023-445, kterým bylo vyhověno návrhu na zastavení exekuce pro nesplatnost zajištěné pohledávky, již nemůže být pravdivé tvrzení v napadeném usnesení, že žaloba byla podána důvodně, což znamená nesplnění podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro povinnost stěžovatelů hradit náklady řízení.
Stěžovatelé dále uvádějí, že za stavu, kdy po usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo vyhověno návrhu na zastavení exekuce pro nesplatnost zajištěné pohledávky, a kdy tudíž žaloba na zaplacení nesplatné pohledávky by nemohla být úspěšná, by bylo v rozporu se zásadami jejich právní ochrany ve smyslu § 13 občanského zákoníku, aby stěžovatelé hradili náklady řízení při zpětvzetí zjevně v budoucnu neúspěšné žaloby.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V posuzované věci se stěžovatelé domáhají zrušení výroků napadeného usnesení krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165) či usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další]. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v předmětné věci nedopustil.
11. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
12. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. se soud musí nejprve zabývat otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je přitom třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Posuzoval-li by soud náhradu nákladů řízení podle práva hmotného, šlo by o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, takže by po zastavení řízení soud zkoumal věcnou důvodnost žaloby, což není přípustné. Bylo-li zastavení řízení účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění práva.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, vzal-li zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). V takovém případě hradí náklady řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. žalovaný. Nejsou-li splněny podmínky pro aplikaci druhé věty uvedeného ustanovení, žalobce, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, když vzal žalobu zpět, hradí náklady řízení druhé straně podle věty první tohoto ustanovení.
13. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř., když posuzoval, který z účastníků řízení procesně zavinil zastavení řízení, přičemž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice vzala důvodně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatelů.
14. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud výstižně poukázal na to, že žaloba o zaplacení částky 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím byla podána proti stěžovatelům z titulu neplacení pohledávky podle smlouvy o úvěru. I když vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdce, již v době zahájení řízení o zaplacení žalované částky disponovala exekučním titulem na soudní prodej zástavy, nelze podle krajského soudu uzavřít, že by se vedlejší účastnice jako obligační věřitel nemohla domáhat proti stěžovatelům vydání titulu ohledně zaplacení žalované částky, neboť na základě titulu o soudním prodeji zástavy lze uspokojit pohledávku jen prodejem zástavy.
Na základě titulu o zaplacení žalované částky by se vedlejší účastnice případně mohla domáhat exekuce i jinými způsoby. Podle krajského soudu proto nelze dovodit, že by žaloba v dané věci byla podána nedůvodně, a proto bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatelé po podání žaloby zaplatili vymáhanou pohledávku a jsou to naopak oni, kdo jsou povinni nahradit vedlejší účastnici podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., náklady řízení. Pro úplnost je třeba k argumentaci stěžovatelů uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2023 č. j. 21 Cdo 172/2023-445 bylo vydáno až poté, co krajský soud rozhodl v předmětné věci napadeným rozhodnutím, přičemž na závěru krajského soudu o zavinění zastavení řízení tato skutečnost nemůže ničeho změnit.
15. Závěr krajského soudu, že stěžovatelé jsou v souladu s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí a postup jemu předcházející byly projevem svévole či byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Krajský soud tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí dostatečně a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
16. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Návrh na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud neshledal důvod k vyhovění návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu