Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2004, sp. zn. 14 Co 450/2004, a proti usnesení Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2004, sp. zn. IV. ÚS 339/04 , a o návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh se odmítá.
Dne 14. prosince 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"). Dále se domáhal zrušení usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 339/04 , kterým byla pro neodstranění vad podání odmítnuta jeho ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2004, sp. zn. 14 Co 450/2004. Současně stěžovatel navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2004, sp. zn. 14 Co 450/2004. Po seznámení se s případem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Předně je třeba uvést, že stěžovatelova věc byla u Krajského soudu v Plzni vedena pod sp. zn. 14 Co 420/2004, a nikoliv 14 Co 450/2004. Dotazem u Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že pod sp. zn. 14 Co 450/2004 je vedena věc žalobkyně společnosti GEOREAL, spol. s r.o., proti žalovanému T. M. o vyklizení bytu.
Stěžovatel tedy napadl rozhodnutí v řízení, ve kterém nebyl účastníkem. Ústavní stížnost byla proto podána osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 lit. c) zákona o Ústavnímu soudu. Ústavní soud rovněž zvážil možnost, že stěžovatel špatně označil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tomu by nasvědčovalo i napadené rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 339/04 , kde byla projednána ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 420/2004. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavnímu soudu je k podání ústavní stížnosti dána lhůta 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle sdělení Okresního soudu Plzeň - město bylo rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 420/2004, stěžovateli doručeno dne 6. října 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula v pondělí 6. prosince 2004. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2004 (k poštovní přepravě předána dne 13. prosince 2004). Podání tedy bylo učiněno po zákonné lhůtě. I kdyby Ústavní soud posoudil uvedenou spisovou značku jako písařskou chybu, stejně by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 lit.
b) zákona o Ústavnímu soudu. Ústavní soud vydal dne 19. listopadu 2004 rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 339/04 , kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro neodstranění vad podání. Napadené usnesení obsahovalo poučení v souladu s § 43 odst. 3 zákona, že podání opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu není přípustné. Ústavní soud nepovažuje za rozhodující, že stěžovatel své podání označuje jako ústavní stížnost a snaží se je tak vyjmout z aplikace ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Předmětné podání je opravným prostředkem, kterým stěžovatel napadá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a domáhá se jeho opravy, tj. zrušení. V této části je ústavní stížnost nepřípustná.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavnímu soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
Při zkoumání podmínek, stanovených pro řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud rovněž zjistil, že stěžovatel není řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavnímu soudu. S ohledem na výše uvedené se ovšem jevilo nadbytečným vyzývat jej k odstranění této vady, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b), c) a e), a ustanovení § 43 odst. 2 lit. b) zákona o Ústavnímu soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu