Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti APTM s. r. o., sídlem K Pasekám 1553, Zlín, zastoupené Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, sídlem Krhanická 988/7, Praha 12 - Kamýk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 3407/2022-1008, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. července 2022 č. j. 7 Co 860/2022-962 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. ledna 2022 č. j. 6 C 121/2011-908, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obce Zdíkov, sídlem Zdíkov 215, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že napadenými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") bylo vedle práva na spravedlivý proces a soudní ochranu porušeno i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody ve výši 24 197 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení jednak mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (jako žalovanou), jednak vůči státu. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 oba tyto rozsudky ve věci samé zrušil, to však (jen) co do částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, zrušil je i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky pak Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2183/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz).
3. Na návrh obou účastnic okresní soud řízení podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usnesením ze dne 29. 6. 2020 č. j. 6 C 121/2011-828, které nabylo právní moci 17. 7. 2020, přerušil. Návrh na pokračování v řízení spolu s návrhem prominutí zmeškání lhůty podala stěžovatelka dne 16. 9. 2021. Tyto návrhy však okresní soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 6 C 121/2011-848 zamítl, mj. z důvodu nedodržení lhůty podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., přičemž toto rozhodnutí potvrdil krajský soud svým usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 7 Co 1352/2021-903. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 839/2022-946. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, Ústavní soud ji však jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 2196/22 .
4. Okresní soud pak napadeným usnesením podle § 111 odst. 4 o. s. ř. řízení o zaplacení částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), stěžovatelce (jako žalobkyni) uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 757 453,70 Kč (výrok II) a dále jí uložil zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 1 190,80 Kč (výrok III). Jde-li o výrok II, okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice byla co do částky 20 849 000 Kč s příslušenstvím úspěšná, a tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a že stejně tak jí toto náhrada náleží i ve vztahu k částce 3 348 000 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelka ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. zavinila, že řízení muselo být zastaveno.
5. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na přerušení řízení do rozhodnutí o dovolání stěžovatelky proti již zmíněnému usnesení krajského soudu č. j. 7 Co 1352/2021-903 (výrok I) a k jejímu odvolání usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok II), ve výroku II je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 685 446,39 Kč (výrok III), a dále rozhodl, že České republice - okresnímu soudu je na náhradě nákladů řízení stěžovatelka povinna zaplatit částku 1 107,40 Kč a vedlejší účastnice částku 83,40 Kč (výrok IV) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 491,50 Kč (výrok V).
6. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že na stěžovatelkou položené otázce (výkladu § 58 odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že ve fázi rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty se soudy nižších stupňů nezabývaly její námitkou nesprávného stanovení počátku běhu patnáctidenní lhůty (§ 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a proto podala dovolání, ovšem ani Nejvyšší soud se touto otázku nezabýval. Z tohoto důvodu jí nezbylo, než námitku nesprávné aplikace uvedeného ustanovení uplatnit ve fázi rozhodování o zastavení řízení. I když podle jejího názoru se v ní řeší jen zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř., z přezkumu zákonnosti postupu podle tohoto ustanovení nelze naplnění podmínek pro jeho uplatnění, tj. správnou aplikaci § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., za popsané situace vyjmout. Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodování v této fázi na použití posledně uvedeného ustanovení nezávisí.
8. Nejvyšší soud měl pochybit i v tom ohledu, že odmítl její dovolání směřující proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, což stěžovatelka odůvodňuje tím, že došlo k tak extrémnímu excesu při aplikaci právních norem podústavního práva, že to zasahuje do jejích základních práv.
9. Bez ohledu na to mělo podle stěžovatelky dojít k samostatnému zásahu do jejích základních práv rozhodováním soudů nižších stupňů o nákladech řízení. Podle stěžovatelky není možné, aby soud u zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. kombinoval zásadu úspěchu ve věci se zásadou zavinění. Na základě (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2909/2018-789 zůstal předmětem daného řízení nárok ve výši 3 348 000 Kč s příslušenstvím, přičemž okresní soud nemohl rozhodnout v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu a "náklady separovat", resp. měl pouze zkoumat otázku zavinění, nikoliv míry úspěchu ve věci, navíc podle stěžovatelky rozhodování v těchto intencích může záviset na celé řadě dalších okolností, které mohou v průběhu řízení nastat a které nelze do doby pravomocného meritorního rozhodnutí předvídat.
10. Závěrem stěžovatelka namítá, že u některých přiznaných nákladů nelze vyvodit, o jaký úkon by mělo jít, výpočet míry úspěchu ve věci odporuje zákonnému a rozhodovací praxí definovanému postupu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s jeho právním názorem, podle kterého na jí vymezené otázce interpretace a aplikace § 58 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadené usnesení krajského soudu nespočívá. Argumentuje tím, že v řízení o návrhu na prominutí zmeškání patnáctidenní lhůty nebyla otázka počátku běhu lhůty k podání daného návrhu řešena. Dále stěžovatelka (podle všeho) vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení, s tím, že jeho nezákonnost a nesprávnost je natolik zásadní, že zasahuje do jejích základních práv.
14. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud shledal stěžovatelkou položenou otázku irelevantní, a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka s tímto závěrem polemizuje, majíc za to, že když se soudy nezabývaly její argumentací ohledně počátku běhu lhůty v řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty (k podání návrhu na pokračování v řízení), jsou povinny se jí zabývat, když rozhodují o zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř.
15. Ústavní soud však nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout. V prvé řadě lze poznamenat, že z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 839/2022-946 plyne, že stěžovatelka svou argumentaci (ohledně stanovení počátku běhu lhůty pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty) uplatnila v řízení o tomto návrhu. Uvedla, že o zmeškání lhůty se sice dozvěděla dne 16. 8. 2021, nebyla jí však známa příčina, a tedy ani možný omluvitelný důvod, a že tyto skutečnosti zjistila až dne 14. 9. 2021, přičemž samotné zjištění zmeškání lhůty nemá vliv na znalost příčiny, a proto lhůta podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže začít běžet dříve, než je známa tato příčina. Nejvyšší soud ji však neshledal důvodnou a ústavně relevantní pochybení pak v tomto ohledu nezjistil ani Ústavní soud (srov. jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 2196/22 )..
16. Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, o jakou (další) argumentaci mělo jít, navíc pokud by se takového pochybení obecné soudy v řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty skutečně dopustily, mohla/měla to stěžovatelka namítat v tomto řízení a případně poté v ústavní stížnosti. Pro posouzení opodstatněnosti dané námitky má význam především to, že o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty bylo (pravomocně) rozhodnuto a obecným soudům, které rozhodují o zastavení řízení, již nepřísluší takové rozhodnutí přezkoumávat, resp. tuto otázku znovu (s eventuálně jiným výsledkem) posuzovat.
17. Jakkoliv opodstatněná nemůže být ani výtka, že se Nejvyšší soud nezabýval rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť k tomu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. oprávněn, přičemž zákon mu žádný prostor pro (samostatný) přezkum rozhodnutí o nákladech řízení s ohledem na míru závažnosti tvrzené nesprávnosti, resp. nezákonnosti neotvírá.
18. Ani v části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemůže být ústavní stížnost jakkoli důvodná. Jde-li o samotné zastavení řízení, stěžovatelka (ani) netvrdí, že by návrh na pokračování v řízení byl podán ve lhůtě podle § 111 odst. 4 o. s. ř., přičemž přezkum rozhodnutí o (ne)prominutí zmeškání lhůty k podání takového návrhu, jak již bylo řečeno, možný není.
19. Namítá-li stěžovatelka v souvislosti s rozhodnutím soudů nižších stupňů o nákladech řízení, že s ohledem na zákon a závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 25 Cdo 2909/2018-789 nebylo možné kombinovat uplatnění zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) a zásadu zavinění (§ 146 o. s. ř.), pak žádný takový právní názor Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku nevyslovil, a ani ho vyslovit nemohl. Skutečnost, že soud má povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení (až na výjimky) "jako celku" v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.
s. ř.), resp. že má rozhodnout "o náhradě nákladů řízení vzniklých v průběhu celého řízení", ještě neznamená, že by při tom nemohl vzít v úvahu i případný úspěch vedlejší účastnice v daném řízení. Úvaha, že úspěch za daného stavu řízení nelze určit, je mylná, neboť byla-li stěžovatelčina žaloba pravomocně zamítnuta co do částky 20 849 000 Kč s příslušenstvím, je evidentní, že v tomto rozsahu byla vedlejší účastnice úspěšná, přičemž o (ne)úspěchu ve věci nelze hovořit pouze v případě částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, ohledně které bylo řízení zastaveno napadenými rozhodnutími, a tudíž jen ve vztahu k ní bylo použití § 146 o.
s. ř. namístě.
20. Za přiléhavé pak nelze označit stěžovatelčiny úvahy o predikci soudů nižších stupňů ohledně výsledku řízení, neboť zastavením řízení poté, co již v jeho dřívějším stadiu došlo k částečnému zamítnutí žaloby, byl předmět řízení zcela "vyčerpán", čímž celé řízení skončilo. Uvádí-li stěžovatelka, že rozhodování o náhradě nákladů řízení není založeno pouze na poměru úspěchu a neúspěchu ve vztahu k základu žalovaného nároku, ale závisí na řadě dalších okolností, lze s tímto názorem obecně souhlasit (viz např. § 142 odst. 3, § 143 či 150 o. s. ř.), nicméně žádné takové okolnosti ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku na zaplacení částky 20 849 000 Kč v ústavní stížnosti specifikovány nejsou. Přiléhavý není ani stěžovatelčin poukaz na judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18
(N 171/96 SbNU 192), který snad nejvíce souvisel s nyní posuzovanou problematikou, byl vydán za jiných procesních okolností (kdy žalobkyně byla z části úspěšná a z větší části vzala žalobu zpět z důvodu, že žalovaná pohledávku uhradila) a ústavně relevantní pochybení obecných soudů spočívalo v chybné interpretaci a aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř.
21. Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s tím, že by závěry soudů nižších stupňů byly nesrozumitelné, natož pak do té míry, že by stěžovatelka nemohla případné vady uplatnit v odvolání a eventuálně poté i v ústavní stížnosti. Z odůvodnění napadených usnesení je dostatečně patrno, jak soudy hodnotu jednoho úkonu právní služby stanovily a za jaké úkony vedlejší účastnici náhradu nákladů přiznaly a také jak dospěly k výši náhrady nákladů řízení, kterou měla stěžovatelka uhradit státu.
22. Domáhá-li se stěžovatelka také zrušení výroku I napadeného usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, což bez dalšího vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti takového návrhu.
23. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu