Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 132 Co 14/2024-78 ze dne 30. 1. 2024 a usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 21 Nc 7009/2023-30 ze dne 29. 12. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a P. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (případně označeného výroku) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a odst. 2 Ústavy a čl. 12 odst. 3, čl. 14, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, usnesením Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") bylo nařízeno předběžné opatření, kterým okresní soud uložil stěžovateli povinnost opustit dům (dále jen "společné obydlí"), ve kterém žil s vedlejší účastnicí (navrhovatelkou), a povinnost zdržet se vstupu do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí (výrok I.). V rozsahu, v němž se navrhovatelka domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by bylo stěžovateli uloženo zdržet se setkávání s navrhovatelkou a jakýmkoliv způsobem ji kontaktovat a zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatelky, byl návrh zamítnut (výrok II.).
3. Usnesením ze dne 30. 1. 2024 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Stěžovatel namítá, že napadeným výrokem krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, k zásahu do svobody obydlí, svobody pohybu a k zásahu do práva na rodinný život. Usnesení krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, když v něm absentuje rozhodnutí o provedení či neprovedení důkazů; poukazuje například na listiny, které přiložil ke svému odvolání. Dále uvádí, že si odvolací soud měl zajistit pro své rozhodnutí i účastnický výslech stěžovatele i navrhovatelky. Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebylo nařízeno ústní jednání v řízení před odvolacím soudem (stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem). Namítá, že napadeným usnesením byl potvrzen neurčitý výrok rozhodnutí okresního soudu, přičemž dodává, že výrok rozhodnutí soudu musí být konkrétní a srozumitelný i právním laikům, a to včetně konkrétní doby, na kterou je jim omezení ukládáno. Napadený výrok podle stěžovatele působí dojmem, že je z obydlí vykázán "na věčné časy", a dodává, že po něm nelze spravedlivě žádat, aby konkrétní dobu dovozoval z dalších částí napadeného usnesení, popřípadě sám studoval v zákoně, na jakou dobu se má předběžné opatření o vykázání z obydlí vykládat. Rozporuje i závěry usnesení okresního soudu. Stěžovatel má za to, že celkově jsou rozhodnutí založená na tom, že má být násilníkem, nesprávná.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v minulosti připustil, že i předběžné opatření (jako opatření prozatímní povahy) může zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí obecných soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu.
8. Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by měl vést k jeho kasačnímu zásahu. Okresní soud byl ve věci příslušný (ostatně stěžovatel to ani nezpochybňuje) a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (§ 405 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen "z. ř. s."). Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, přičemž lze dodat, že se stěžovatelovou argumentací, uvedenou v ústavní stížnosti, se již vypořádal krajský soud. Ke stěžovatelově námitce, že usnesení okresního soudu neobsahuje konkrétní dobu, po kterou má stěžovatel opustit domácnost, uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno zcela v souladu s ustanoveními § 400 a násl. z.
ř. s. Odkázal na § 408 a § 405 z. ř. s., které stanoví, že předběžné opatření trvá měsíc od jeho vykonatelnosti, čemuž odpovídá i poučení, obsažené v napadeném usnesení okresního soudu. Vysvětlil stěžovateli, že není pravdou, že by byl ze společného obydlí vykázán "doživotně", a dodal, že pokud navrhovatelka podala návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření, pak předběžné opatření nadále trvá do doby, než soud o návrhu na prodloužení rozhodne (srov. § 410 odst. 2 z. ř. s.). Dodal, že v rámci poučení byl stěžovatel také informován o datu vykonatelnosti napadeného usnesení okresního soudu.
9. Krajský soud se také vypořádal se stěžovatelovými námitkami týkajícími se dokazování. Uvedl, že nebylo pochybením soudu prvního stupně, pokud neprováděl další dokazování za situace, kdy skutkový stav byl osvědčen dostatečně pro vydání napadeného usnesení (srov. odst. 18 napadeného usnesení krajského soudu). Stěžovateli lze přisvědčit, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo být přítomen veřejného projednání své věci a mít možnost vyjádřit se k projednávaným důkazům. Nelze však dospět k závěru, že by uvedené právo bylo ve stěžovatelově věci zasaženo, když nebylo nařízeno ústní jednání v řízení před odvolacím soudem.
Stěžovatel měl možnost uplatnit své právo být slyšen v řízení před soudem okresním. Předmětem řízení neveřejného jednání bylo odvolání proti předběžnému opatření, o kterém odvolací soud musí podle § 409 odst. 2 z. ř. s. rozhodnout ve velmi krátké lhůtě (do 7 dnů) od předání věci. Jednání bylo neveřejné, neúčastnila se ho tak ani navrhovatelka. Lze dodat, že ani v trestních řízeních (která mohou mít pro účastníka mnohem závažnější důsledky, než řízení o předběžném opatření v civilním řízení) podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl.
6 Úmluvy vždy neimplikuje právo na veřejné zasedání a právo stanout před odvolacím soudem osobně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Belziuk proti Polsku ze dne 25. března1998, stížnost č. 23103/93). Závěrem lze uvést, že z napadených usnesení je dostatečně patrné, že se okresní soud i krajský soud věcí dostatečně zabývaly. Oba soudy dostály i požadavku logického a přesvědčivého odůvodnění napadených rozhodnutí a Ústavní soud v nich neshledal nic, co by mohlo vést k jeho kasačnímu zásahu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu