Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 7 As 318/2022-19 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 30 A 150/2021-101, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, neboť měl za to, že ve věci nebyly řádně zjištěny a vyhodnoceny jeho majetkové poměry, v důsledku čehož byl stran osvobození od soudního poplatku osvobozen toliko do výše 50 %. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se zamítá (výrok I.), žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení (výrok II.) a opatrovníkovi stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů (výrok III.).
Nejvyšší správní soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatel pobíral starobní důchod ve výši 14 666 Kč, přičemž jeho tvrzené měsíční výdaje představovaly částku 6 690 Kč. Na základě porovnání uvedených částek shledal, že rozdíl mezi pravidelnými příjmy a výdaji stěžovatele činí téměř osm tisíc korun, načež měl Nevyšší správní soud za to, že nejsou splněny podmínky pro plné osvobození od soudních poplatků. K tomuto závěru dospěl jmenovaný soud i při znalosti svého usnesení sp. zn. 5 As 109/2022, kterým bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že od vydání předmětného usnesení došlo na straně stěžovatele k významnému navýšení příjmů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl od povinnosti platit soudní poplatek osvobozen pouze z jedné poloviny, a to i přesto, že v minulosti byl osvobozen zcela. Valorizace jeho důchodu k lednu 2023 nebyla určena na placení soudních poplatků, ale na pokrytí zvýšených životních nákladů. V jednání obecných soudů tak stěžovatel spatřuje přepjatý formalismus. Obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že na straně nákladů stěžovatele došlo ke zvýšení nájmu a ke zjištění cirhózy jater, což s sebou nese náklady na léčbu.
Krajský soud považoval částku 7 976 Kč, která stěžovateli zůstane po odečtení nájmu za dostačující, přitom však od této částky opomněl podle stěžovatele odečíst výši životního minima ve výši 4 860 Kč. Životní minimum neslouží pro placení soudních poplatků. Zůstatková hodnota činí toliko 3 116 Kč. Zaplacením 1 500 Kč za soudní poplatek zůstane na jiné potřeby stěžovatele pouze částka 1 616 Kč, což je částka pro zajištění základních potřeb nedostatečná. Kromě nákladů na živobytí má stěžovatel též náklady na zdravotní přípravky ve výši 1 500 Kč měsíčně.
Zaplacením soudního poplatku by stěžovateli zůstala toliko částka 430 Kč. Stěžovatel souhlasí s tím, že oproti roku 2017, kdy byl osvobozen od placení soudního poplatku zcela, došlo k navýšení jeho příjmů, ovšem od té doby došlo též ke zvýšení inflace o 16,7 %, přičemž valorizace důchodů byla cca 10 %. Pokud došlo u stěžovatele k navýšení příjmů, došlo i k navýšení nákladů. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo vydáno v listopadu 2022, přičemž od té doby se majetkové poměry stěžovatele změnily - došlo ke zvýšení nájmu a ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele (16.
2. 2023 zjištěna cirhóza jater). Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly ve svém rozhodování zohlednit též zvýšené náklady na bydlení a náklady spojené s léčbou (léky, dietní stravování). Stěžovatel je toho názoru, že jsou u něj dány zvláštní okolnosti odůvodňující výjimečně úhradu soudních poplatků neuložit.
Podle § 138 o. s. ř. může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05
(N 216/43 SbNU 405)].
V nyní projednávané věci dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud se s jeho závěrem ztotožnil, přičemž zhodnotil jak výši starobního důchodu, tak také stěžovatelem tvrzené měsíční výdaje. Přitom uzavřel, že po odečtení nákladů zůstane stěžovateli téměř 8 000 Kč. To znamená, že i v případě, kdy se od této částky odečte životní minimum ve výši 4 860 Kč lze v rozhodnutí obecných soudů dohledat oporu toliko pro částečné osvobození od soudních poplatků.
Navíc stěžovatel přehlíží, že krajský soud rozhodoval o jeho žádosti v říjnu 2022, kdy mu nebyla diagnostikována cirhóza jater vyžadující jak zavedení odlišných stravovacích návyků, tak také užívání některých léků. Tato nemoc byla stěžovateli diagnostikována 16. 2. 2023, přičemž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ze dne 21. 2. 2023. Možnost stížnostního soudu zohlednit při svém rozhodování nově zjištěný zdravotní stav stěžovatele byl tak spíše teoretický. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje novými skutečnostmi, které však v rozhodování obecných soudů nemohly být zohledněny.
Tento stav rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Namítá-li stěžovatel, že byl v minulosti od placení soudních poplatků osvobozen zcela, nutno uvést, že této skutečnosti si byl Nejvyšší správní soud vědom, přičemž na toto reagoval ve svém odůvodnění, byť způsobem s nímž se stěžovatel neztotožnil.
Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a úzce související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu nepřísluší nahrazovat úvahy obecných soudů stran úplnosti, pravdivosti a přesvědčivosti údajů obsažených v prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele svými vlastními. Rovněž mu nepřísluší hodnotit důvodnost stěžovatelovy žádosti. S ohledem na svou omezenou přezkumnou pravomoc se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda nejsou napadená rozhodnutí svévolná a zda je obecné soudy odůvodnily ústavně konformním způsobem. S ohledem na tvrzení obsažená v prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele nelze mít dle Ústavního soudu za to, že by závěry obecných soudů byly svévolné nebo nelogické. Obecné soudy navíc odůvodnily napadená usnesení dostatečně podrobným (řádným), srozumitelným a koherentním způsobem.
Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení, Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele o přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu