Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti NOVOTISK Olomouc spol. s r.o., sídlem Olomouc, Šlechtitelů 636/6, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, P.O.Box 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 ve věci sp. zn. 30 Co 400/2005 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 8. 2005 ve věci sp. zn. 11 C 5/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, přičemž mělo být zasaženo právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 6. 2005 bylo v právní věci stěžovatelky rozhodnuto meritorně v její prospěch a druhé straně sporu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Obvodní soud však stanovenou částku náhrady nákladů řízení nezvýšil o 19% DPH, přestože osvědčení o registraci plátce DPH měl soud k dispozici. Stěžovatelka proto podala návrh na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 občanského soudního řádu; tento návrh obvodní soud napadeným usnesením zamítl. Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, Městský soud v Praze rubrikovaným usnesením napadené usnesení obvodního soudu potvrdil.
Obvodní soud rubrikovaným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího usnesení, neboť nebyly splněny podmínky dle § 166 občanského soudního řádu. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že se stěžovatelka mohla domáhat doplnění chybějící části výroku o náhradě nákladů řízení pouze odvoláním. Na základě odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud tak, že napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, neboť taktéž neshledal podmínky pro aplikaci § 166 občanského soudního řádu.
Městskému soudu stěžovatelka zvláště vytýká, že odmítl posoudit její podání jako odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 41 odst. 2 občanského soudního řádu, a místo toho k části podání odvolávající se přímo vůči výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na § 41a odst. 2 občanského soudního řádu vůbec nepřihlížel. Podle tvrzení stěžovatelky však takový postup městského soudu byl zjevně nesprávný, neboť nekoncipovala tento procesní úkon jako podmíněný; soudu bylo pouze dáno na výběr, zda vydá doplňující usnesení, nebo zda (v případě, že neshledá podmínky pro vydání doplňujícího usnesení) bude podání posuzovat jako odvolání.
Stěžovatelka nadto připomíná, že v otázce možnosti aplikace § 166 občanského soudního řádu v případě neúplného výroku o náhradě nákladů řízení nemají zcela jasno ani obecné soudy, neboť jejich rozhodovací praxe není v této otázce jednotná. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, s. 189 a násl). Na straně druhé ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 , in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, usnesení č. 25, s. 307 a násl.).
Podstatou ústavní stížnosti však není pouze polemika stěžovatelky s určenou výší nákladů řízení; stěžovatelka napadá rovněž procesní pochybení obecných soudů v souvislosti s návrhem na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí obvodního soudu, že doplňující usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení je možno vydat pouze v případě, že tento výrok v původním rozhodnutí zcela chybí a aplikace § 166 občanského soudního řádu za situace, kdy je takový výrok toliko neúplný, nepřichází v úvahu. Stěžovatelka nejenže nesouhlasí s takovou interpretací uvedeného ustanovení, navíc tvrdí, že výklad § 166 občanského soudního řádu není v rozhodovací praxi obecných soudů jednotný. Ústavní soud ve vztahu k této skupině výtek připomíná, že interpretace jednoduchého (podústavního) práva se nachází v působnosti obecných soudů a Ústavní soud není nadán pravomocí do této obecným soudům svěřené sféry ingerovat, pokud není v důsledku chybné rozhodovací činnosti obecných soudů zasaženo některé ústavně chráněné právo stěžovatelky.
V předmětné věci interpretoval obvodní soud § 166 občanského soudního řádu způsobem, který podle názoru Ústavního soudu neodporuje zavedeným výkladovým pravidlům, a Ústavní soud proto nevidí důvod, proč s takto provedenou interpretací polemizovat. Argument stěžovatelky vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe není pro posuzovaní opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud nemá plnit roli sjednocovatele judikatury, jelikož tuto funkci má vykonávat jiný orgán soudní moci, a to Nejvyšší soud ČR.
Pouze na okraj je možno dodat, že stěžovatelkou doložený příklad odlišného přístupu k interpretaci § 166 nemůže obstát, neboť v tomto případě bylo vydáno opravné usnesení v důsledku předchozí písařské chyby dle § 164 občanského soudního řádu, zatímco v případě stěžovatelky mělo být doplněno usnesení o chybějící část výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelkou uváděné případy odlišné rozhodovací praxe obecných soudů proto nejsou ani toliko vzdáleně srovnatelné a veškeré námitky stěžovatelky směřující ke zpochybnění správnosti rozhodnutí obvodního soudu nevydat doplňující usnesení nejsou případné.
Ústavní soud může dát stěžovatelce za pravdu pouze potud, že postup obecných soudů, kterým odmítly s poukazem na § 41a odst. 2 občanského soudního řádu posuzovat její podání alternativně jako odvolání proti výroku o nákladech řízení, lze považovat za postup neodpovídající § 41 odst. 2 občanského soudního řádu. V důsledku přílišného formalismu (v podobě extenzivního výkladu § 41a odst. 2 občanského soudního řádu) obecných soudů však nemohlo být dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci kvalifikovaně zasaženo žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná výše uvedenou zásadu, že právo na spravedlivý proces v rámci otázky náhrady nákladů řízení nepodléhá srovnatelné míře ochrany jako v případě rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k výši náhrady, o kterou se stěžovatelka cítí být zkrácena (sporná částka činí 1 168,50 Kč), jeví se celá věc bagatelní, přičemž již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí návrh zjevně neopodstatněným (srov. např. usnesení Ústavního soud ve věci sp. zn. III. ÚS 405/04 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, s.
421 a násl.). Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu