Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, proti blíže nespecifikovaným rozhodnutím, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 27. 2. 2019 prostřednictvím Krajského soudu v Praze doručeno podání označené jako "ústavní stížnost", jež brojí proti "všem rozhodnutím", přičemž však žádné z těchto rozhodnutí není označeno a ani vymezeno jinak.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě. Návrh stěžovatele trpí zjevnými obsahovými vadami (je zcela nesrozumitelný) a stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Úřední činností soudu bylo přitom zjištěno, že se stěžovatel v minulosti již v desítkách případů obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími obdobnými vadami a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Navzdory tomu tyto nedostatky neodstranil a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty (namátkou srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/15
ze dne 20. 10. 2015,
IV. ÚS 1446/15
ze dne 18. 11. 2015,
ze dne 1. 8. 2016 nebo
ze dne 31. 7. 2015).
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je ovšem přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a o dalších zákonných náležitostech dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně a bezvýsledně stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového - a přitom stále stejného poučení - jako postup neefektivní a formalistický. Z těchto důvodů se Ústavní soud (podobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2260/16
nebo
III. ÚS 23/17
) uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj