Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Omega Pharma, a. s., adresa Drážní 253/7, 627 00 Brno, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 2 Nc 1074/2013-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2013, č. j. 2 Nc 1074/2013-20, vydal na základě návrhu žalobců a) - Bayer Consumer Care AG - a b) - BAYER, s. r. o. - z titulu ochrany práv vlastníka ochranných známek a ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání předběžné opatření a žalovanému (stěžovateli) uložil výrokem I. povinnost zdržet se užívání označení BABYPANTHEN při nabídce, distribuci a prodeji farmaceutických a kosmetických produktů. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zdržet se nabídky, distribuce a prodeje výrobku BABYPANTHEN vyobrazeného v usnesení. Předběžné opatření bylo vydáno, neboť oba žalobci osvědčili tvrzené skutečnosti a je dán důvod pro zatímní úpravu vztahů mezi účastníky podle § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl za osvědčené, že žalobce a) - Bayer Consumer Care AG - je vlastníkem mezinárodní ochranné známky ve znění BEPANTHEN s právem přednosti a vlastníkem dalších slovních ochranných známek znějících na BEPANTHEN, a žalobce b) je jeho distributorem na území ČR. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že u přípravku BABYPANTHEN, který je určen k obdobnému užití jako produkt žalobců, existuje značná míra pravděpodobnosti, že užití tohoto označení by v řízení ve věci samé bylo možno posoudit jako zásah do práv k ochranným známkám žalobce a) s ohledem na jejich fonetickou a významovou podobnost.
Rovněž považoval za osvědčené, že by jednání žalovaného spočívající v propagaci, nabídce, distribuci a prodeji farmaceutických výrobků pod označením BABYPANTHEN mohlo být shledáno jednáním nekalosoutěžním, neboť účastníci jsou v přímém soutěžním vztahu, což by s ohledem na vzhledovou podobnost včetně barevného a grafického provedení mohlo být ve věci samé posouzeno jako nekalá soutěž. Takovému posouzení by nebránila ani skutečnost, že žalovaný má registrovaný průmyslový vzor tzv. "krabička", neboť i užití označení chráněného průmyslovým právem může být posouzeno jako nekalá soutěž.
sp. zn. II. ÚS 537/03
. Ve vztahu k žalobcům zdůrazňuje, že nepodali žádný důkaz, který by prokázal, že existuje pravděpodobnost záměny mezi oběma výrobky na straně veřejnosti, jak požaduje § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci rovněž nikterak netvrdili a nedoložili, že hrozí riziko poškození spotřebitelů. V obou případech obecným soudům vytýká, že svoje rozhodnutí v tomto ohledu nikterak neodůvodnil. Dále uvádí, že mu byla vydaným předběžným opatřením způsobena újma, která dalece přesahuje hodnotu újmy na straně žalobců.
Stěžovatel konečně namítá porušení práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny. Předběžné opatření v podstatě zmařilo veškeré úsilí, které stěžovatel věnoval výzkumu, vývoji, propagaci a distribuci výrobku BABYPANTHEN, a to bez existence řádného a pravomocného soudního rozhodnutí ve věci samé. Na samý závěr obecným soudům vytýká, že se dopustily svévole, neboť zcela ignorovaly skutkový stav a neosvědčenost skutečností pro vydání předběžného opatření tvrzených žalobci. Stěžovatel rovněž předložil návrh na odložení vykonatelnosti předběžného opatření, neboť by to nebylo v rozporu s veřejným zájmem a jeho výkon znamená pro stěžovatele daleko větší újmu, než jaká může vzniknout žalobcům.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98 , sp. zn. IV. ÚS 189/01 ) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu [čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
7. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99 , sp. zn. IV. ÚS 43/94 , sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování.
Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je přitom zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány.
9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s posouzením a zhodnocením skutečností vedoucích k vydání předběžného opatření, jak je provedly obecné soudy. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jeho argumentaci a jím navrženým důkazům, z čehož dovozuje, že proto ani nemohl dospět ke správnému závěru o potřebě nařízení předběžného opatření. Stěžovatel ovšem přehlíží, že podstata předběžného opatření spočívá právě v tom, že není třeba prokazovat všechny skutečnosti, avšak postačí, že jsou osvědčeny toliko skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením a prokázána potřeba zatímní úpravy vztahů mezi účastníky.
Obě podmínky byly ve stávajícím případě splněny (známkoprávní ochrana svědčící žalobcům a vysoká míra pravděpodobnosti záměny obou produktů, z čehož vyplývá možnost vzniku újmy na straně žalobců). Jak lze zjistit z napadeného usnesení, odvolací soud se nejprve, a to v obecné rovině, vyjádřil ke smyslu (účelu) předběžného opatření, k podmínkám pro jeho nařízení a procesnímu postupu, který tomuto nařízení předchází, stejně jako k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. V této souvislosti poukázal na § 75c odst. 4 o.
s. ř., z něhož vyvodil, že může přezkoumat pouze důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu, přičemž vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Uvedený výklad je v souladu s názory právní teorie i ustálené soudní praxe, jež byla aprobována Ústavním soudem [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 101/09 , ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2647/09 , a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 163/09
(dostupná na http://nalus.usoud.cz); viz také Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 438-439].
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, resp. že obecné soudy své závěry stran naplnění těchto podmínek v napadených rozhodnutích nezdůvodnily. Je-li namítáno nesplnění zákonných podmínek, Ústavní soud musí opětovně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí (a jinému zásahu) orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami).
O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, a patří mezi ně mj. stěžovatelem namítaná libovůle v soudním rozhodování, zde (údajně) založená nedostatkem řádného, tj. srozumitelného a racionálního odůvodnění. Pochybení v tomto směru však Ústavní soud neshledal. Soud prvního stupně sice rozhodl bez odůvodnění (v souladu s § 169 odst. 2 o. s. ř.), avšak z rozhodnutí odvolacího soudu jsou již důvody vedoucí k nařízení předběžného opatření jasně seznatelné.
11. V daném ohledu stěžovatel mj. tvrdí, že obecné soudy neodůvodnily naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Zde však lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených usnesení. Soudy vyšly z toho, že první navrhovatel vyrábí a druhý navrhovatel distribuuje v České republice výše uvedené produkty s označením BEPANTHEN, jemuž na zdejším trhu konkuruje produkt stěžovatele s označením BABYPANTHEN, přičemž ochranná známka navrhovatele k označení BEPANTHEN má právo přednosti a současně je výrobek s označením BABYPANTEHN jak po stránce grafické, tak i fonetické s výrobkem BEPANTHEN zaměnitelný. Z již zmíněných skutečností, tedy z (možného) porušování práv duševního vlastnictví navrhovatelů ze strany stěžovatele v oblasti, kde se účastníci střetávají jako soutěžitelé, pak logicky plyne i možnost vzniku minimálně materiální újmy. Ani z tohoto pohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
12. Rovněž tak nebylo možno dospět k závěru o porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. Stěžovateli není v žádném případě ze strany státu upíráno právo podnikat. V daném případě se jedná o střet dvou soukromoprávních zájmů, z nichž byla jednomu prozatímně poskytnuta ochrana. Rozhodnutí o tom však k porušení práva na podnikání nevede.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Vzhledem ke způsobu vyřízení věci odmítnutím ústavní stížnosti, ztratilo rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti předběžného opatření svoje opodstatnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu