Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2019 č. j. 19 Co 386/2018-58, ze dne 8 ledna 2019 č. j. 15 Co 559/2018-61 a ze dne 11. ledna 2019 č. j. 69 Co 6/2019-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 2. 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví specifikovaným usnesením Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodnuto o odvoláních stěžovatele proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaným v různých občanskoprávních řízeních.
2. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda tato obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jsou tak splněny předpoklady pro její meritorní posouzení.
3. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ta zákonné náležitosti nesplňuje, zejména není sepsána advokátem a nebyla k ní připojena kvalifikovaná plná moc osvědčující zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Uvedená podmínka je přitom stěžovateli známa, neboť byl o povinnosti zastoupení advokátem opakovaně poučen v mnoha řízeních, která byla v minulosti zahájena na jeho návrh (srov. např. usnesení ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3759/15 , usnesení ze dne 11. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 292/16 , usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 293/16 nebo usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1778/16 ; uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu nevyzýval. Stěžovatel si totiž musí být vědom zákonem stanovených náležitostí podání včetně povinnosti být zastoupen advokátem, neboť o nich byl v minulosti Ústavním soudem opakovaně poučen, jak je uvedeno shora. Současně byl stěžovatel v předchozích řízeních včetně řízení specifikovaných výše opakovaně poučen o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
5. Ústavní soud přitom ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůraznil, že není nezbytně nutnou podmínkou, aby se totožnému stěžovateli dostávalo v každém individuálním řízení poučení o povinném zastoupení advokátem, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovateli zprostředkovat zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového, z hlediska obsahu však stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. S ohledem na vady ústavní stížnosti a ustálené hodnocení nedostatku zastoupení stěžovatele se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodl soudcem zpravodajem o odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2019
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj