Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky 3 Q., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M.J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2000, čj. 26 Cdo 2823/99-64, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1999, čj. 21 Co 33/99-48, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 1998, čj. 17 C 33/98-23, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doplněnou podáním ze dne 10. 1. 2001, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Domnívá se, že nesprávným výkladem ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), aplikovaným v projednávané věci, a postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 C 33/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 8. 10. 1998, čj. 17 C 33/98-23, zamítl Okresní soud v Hradci Králové žalobu stěžovatelky, kterou požadovala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelkou žalovaným J. S. a M. S. podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. s tím, že právo žalovaných vyplývající z uzavření nájemní smlouvy zanikne posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. Dále navrhovala, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit byt v návrhu specifikovaný (dále jen "předmětný byt"), a to se všemi osobami, které jsou příslušníky jejich domácnosti, do 15ti dnů poté, kdy jim po uplynutí výpovědní lhůty bude zajištěn náhradní byt.
Návrh byl odůvodněn zejména tím, že stěžovatelka hodlá předmětný byt přeměnit z části na nebytové prostory ke své podnikatelské činnosti a zčásti na ubytovací prostor pro své zaměstnance. Soud prvního stupně provedl dokazování a dospěl k závěru, že uvedené tvrzení je účelové, neboť stěžovatelka nabízí k dlouhodobému pronájmu coby kanceláře prostory obdobných rozměrů jako předmětný byt v prvním patře téhož domu. Tvrzení, že prostory jež měla doposud k dispozici, jí již pro její činnost nepostačují, nebylo tedy prokázáno.
Dle názoru soudu navrhovaný způsob užívání není užíváním, jež má na mysli ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. Nejsou proto splněny zákonné podmínky v uvedeném ustanovení vymezené. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 8. 1999, čj. 21 Co 33/99-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že je v dané věci přípustné dovolání. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se zcela ztotožnil.
Právní hodnocení upřesnil a uvedl, že výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. může použít každý pronajímatel s podmínkou, že jde o byt stavebně související s prostory, určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti a pronajímatel bytu v něm chce umožnit bydlení vlastníku nebo nájemci těchto nebytových prostor. Skutečnost, že stěžovatelka byt hodlá přeměnit na nebytové prostory, uvedený výpovědní důvod nenaplňuje. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.
10. 2000, čj. 26 Cdo 2823/99-64, dovolání stěžovatelky zamítl. K výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. uvedl, že předpokladem výpovědi z nájmu s uvedeným výpovědním důvodem je mimo jiné skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán, "chce tento byt užívat". Nejvyšší soud poznamenal, že stavbu, resp. její obytnou část, lze užívat zásadně pouze na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů) (dále jen "stavební zákon") a jen k účelu v kolaudačním rozhodnutí určenému (§ 85 odst. 1 věta prvá stavebního zákona).
Změny ve způsobu užívání stavby (její části) jsou přípustné za podmínek stanovených ustanovením § 85 odst. 1 věta druhá, odst. 2 a 3 stavebního zákona, v rámci stavebního řízení a předpokládají správní akt stavebního úřadu. Z dikce "užívat tento byt" a s ohledem na účel, k němuž je byt určen, Nejvyšší soud dovozuje, že užíváním bytu ve smyslu uvedeného ustanovení se rozumí užívání bytu k bydlení. Naplnění uvedeného výpovědního důvodu proto předpokládá, že nájemce nebo vlastník prostor, určených k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti, jež stavebně souvisí s bytem, jehož nájem je vypovídán, "chce tento byt užívat" pro uspokojení své bytové potřeby.
Poznamenal dále, že úvaha o využití bytu k jiným účelům než k bydlení by byla v rámci rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu i předčasná, právě s ohledem na to, že o změně účelu užívání přísluší rozhodnout pouze správnímu orgánu. Také vzal v úvahu, že zákon spojuje užívání bytu k bydlení s osobou fyzickou. Bydlení je jednou ze základních lidských potřeb, kterou nemůže mít osoba právnická a nemůže mít ani odpovídající právo. V této souvislosti odkázal jednak na ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) o.z., jenž s uvedeným koresponduje, jednak na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 21/1998 pod pořadovým č.
154. Nejvyšší soud konečně argumentoval i tím, že pokud by uvedené ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. sledovalo využití bytu k jiným účelům než k bydlení, bylo by možno vystačit s výpovědním důvodem podle písm. e) ustanovení § 711 odst. 1 o.z., tedy se skutkovou podstatou spočívající v potřebě naložit s bytem (domem) tak, že jej nelze dále jako byt užívat. Pro uplatnění uvedené skutkové podstaty má ovšem zákon přísnější podmínky (existence veřejného zájmu), čímž vyjadřuje výjimečnost dané situace, za níž může dojít k pozbytí účelu užívání bytu. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by odvolací soud právně posoudil věc nesprávným způsobem.
Stěžovatelka jako právnická osoba nebyla jakkoli diskriminována oproti ostatním vlastníkům, pouze v konkrétním případě nesplnila zákonem stanovené podmínky pro výpověď z nájmu. V ostatním odkázal na důvody rozhodnutí všech tří soudů. Okresní soud v Hradci Králové také odkázal na rozhodnutí své i soudů vyšších instancí, jež považuje za správné a dostatečně podrobné. Domnívá se, že tvrzení stěžovatelky, dle něhož je důvodem výpovědi z nájmu její potřeba použít byt pro zabezpečení bytových potřeb svých zaměstnanců, bylo v řízení vyvráceno.
Vedlejší účastníci, nezastoupeni právním zástupcem, na výzvu reagovali přípisem ze dne 20. 1. 2001, v němž se vzdávají svého postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud s nimi proto nadále jako s účastníky nejednal. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.
83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Především je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s obecnými soudy v otázce právního výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z, přičemž v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Podle uvedeného ustanovení pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, jde-li o byt, který souvisí stavebně s prostory, určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti, a nájemce nebo vlastník těchto nebytových prostor chce tento byt užívat.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že užíváním ve smyslu uvedeného ustanovení chápou obecné soudy pouze užívání bytu k bydlení, a s tím, že důvodem pro přivolení k výpovědi není potřeba užívat byt pro bytové potřeby vlastních zaměstnanců. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod a z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor, o nějž se napadená rozhodnutí opírají, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud sdílí právní názor formulovaný ve výše uvedeném vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, podle něhož § 711 o.z. zohledňuje sociální aspekty a faktickou situaci trhu s byty, jimiž poměřuje jinak zásadní volnost subjektů nakládat s bytem. Nájem bytu je zákonem výslovně chráněn (§ 685 odst. 1 o.z.), a to na rozdíl od nájmu nebytových prostor, jehož ochranu zákonodárce nepovažoval za nutné v zákoně explicitně zdůraznit. To je třeba vykládat jako projev záměru zákonodárce poskytnout bytu coby předmětu nájemní smlouvy zvláštní ochranu (na rozdíl od nebytových prostor).
§ 711 o.z. je konkrétním výrazem této zvláštní ochrany poskytnuté výlučně nájmu bytu. Bytem se přitom rozumí soubor místností a prostor, který v příslušných ohledech splňuje požadavky na trvalé bydlení. Ústavní soud konečně upozorňuje na ústavně právní pojem "obydlí" v čl. 12 Listiny. "Obydlí" lze užívat "také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti" (čl. 12 odst. 3 Listiny). Zákonodárce proto zjevně neměl úpravou nájmu "bytu" na mysli "obydlí" ve smyslu Listiny, naopak volbou jiného výrazu zamýšlel konstruovat odlišný právní pojem s jiným právním režimem.
Ústavní soud proto konstatuje, že výklad § 711 odst. 1 písm. f) provedený obecnými soudy nijak nevybočil z mezi ústavnosti. Pokud se stěžovatelka přesto domnívá, že aplikací tohoto ustanovení bylo zúženo její "základní právo právnické osoby... realizovat ve stejném zákonném rozsahu a obsahu jako kterákoliv jiná osoba", zpochybňuje ve skutečnosti spíše ústavnost samotného znění § 711 odst. 1 písm. f) o.z. Ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb. připouští, aby spolu s ústavní stížností byl podán návrh mj. na zrušení jednotlivých ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy. Takový návrh však stěžovatelka nepodala, a Ústavní soud se proto touto otázkou nezabýval. Soudní proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že je v projednávané věci naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) o.z. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod.
Pokud by totiž měla být porušením čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu nelze v projednávaném případě s ohledem na výše uvedené spatřovat ani zásah do ústavního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny. Za dané situace Ústavní soud nemá důvod zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu