Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 29. 11. 2000, č.j. 391/96 060/2000, a proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 29.11.2000, č.j. 391/110 916/2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ústavnímu soudu byla dne 21. 12. 2001 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno ust. čl. 36 odst.
1. Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", tím, že Ministerstvo financí České republiky nepřezkoumalo nedostatky v rozhodování odvolacího orgánu a správce daně. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Ministerstvo financí ČR v napadených rozhodnutích ze dne 29. 11. 2000 [391/96 060/2000; 391/110 916/2000 doručených dne 22. 10. 2001] nepovolilo přezkum dvou rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 23. 7. 1999 [FŘ-2939/1/99 a FŘ-2940/1/99]. Právní zástupce stěžovatele dne 20.
9. 2002 Ústavnímu soudu sdělil, že obě v záhlaví uvedená rozhodnutí napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze a uvedl, že věc nebyla dosud rozhodnuta. Ústavní soud zjistil, že předmětná žaloba byla postoupena Vrchnímu soudu v Praze a tento soud zaslal Ústavnímu soudu kopii svého rozhodnutí ze dne 30. 5. 2002, č.j. 6 A 29/2002-06, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 12. 7. 2002. V této věci vrchní soud pravomocně rozhodl o správní žalobě stěžovatele proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že řízení zastavil.
Soudce zpravodaj nejprve zjišťoval, zda je návrh ústavní stížnosti způsobilý věcného projednání Ústavním soudem [§ 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")]. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 75 odst. 1 zákona]. Stěžovatel napadá ústavní stížností dvě rozhodnutí ministerstva o nepovolení přezkumu rozhodnutí finančního ředitelství [§ 55b, zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "zákon o správě daní")]. Avšak občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., v tehdy účinném znění] umožňoval domáhat se přezkumu rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobou [§ 247 o.s.ř.].
Stěžovatel rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobou nenapadl a nevyčerpal tak prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Stěžovatel dal pouze podnět k přezkumu cestou mimořádného opravného prostředku podle ust. § 55b zákona o správě daní a ministerstvo přezkum nepovolilo. Stěžovatel poté rozhodnutí ministerstva napadl ústavní stížností a současně i správní žalobou. Již sama tato skutečnost, s odvoláním na principy sebeomezení a subsidiarity, založila nepřekonatelnou procesní překážku, která brání Ústavnímu soudu, aby se věcí meritorně zabýval.
Nutno dodat, že rozhodnutí ministerstva o nepovolení přezkumu rozhodnutí finančního ředitelství [§ 55b zákona o správě daní] je formalizovaným způsobem odložení nedůvodného podnětu, který nelze napadat ústavní stížností [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, usn. č. 5, Praha 2001, s. 484]. Taková ústavní stížnost je rovněž nepřípustná. Ústavní soud se zabýval i tím, zda ve vztahu k rozhodnutím finančního ředitelství nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zákona.
Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle § 75 odst. 1 zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona].
Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek nezjistil. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona.]
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj
V Brně dne 15. dubna 2003