Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. J., zastoupené JUDr. M.S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 1017/99, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 10 C 59/90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 18. 12. 2000 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 1017/99, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 10 C 59/90. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, kterým soud prvního stupně určil, že závěť A. S. ze dne 10. 4. 1985 je neplatná. Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
9. 2001, č. j. 21 Cdo 305/2001-367, podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro nepřípustnost odmítnuto. Ústavní soud především zkoumal, zda jde o návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).
Tímto rozhodnutím je v dané věci napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 1017/99, který byl, jak vyplývá z kopie doručenky založené ve spise Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 10 C 59/90, právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 23. 8. 2000. Posledním dnem k podání ústavní stížnosti tak bylo pondělí 23. 10. 2000, přičemž stěžovatelka doručila ústavní stížnost faxovým podáním dne 18. 12. 2000. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání.
Kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prominutí ani prodloužení šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňuje. Stěžovatelka sice v doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2001 argumentovala tím, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni obdržela od svého právního zástupce spolu s nástinem ústavní stížnosti až dne 29. 11. 2000. Proto je podle jejího názoru lhůta zachována, a to i vzhledem k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu z hlediska počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti a odkázala na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV.
ÚS 238/99 ,
II. ÚS 217/2000 ,
II. ÚS 177/2000
. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, uvedené nálezy se týkají běhu lhůt k zaplacení soudního poplatku při podání správní žaloby ve správním soudnictví a Ústavní soud v těchto nálezech konstatoval, že písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutné zaslat nejen právnímu zástupci, ale i stěžovateli (žalobci) samotnému.
Uvedená problematika se tedy na běh lhůty k podání ústavní stížnosti vůbec nevztahuje a odkaz na citované nálezy je zcela nepřípadný. Za tohoto stavu věci soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. 3. 2002 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu