Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky In Time, s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, 170 00 Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Cdo 2443/2014-218, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Ústavní soud předně podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15 ) aprobovány a v pouze výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. V dané věci Nejvyšší soud při projednání dovolání stěžovatelky dospěl k závěru, že podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. je na místě dovolání stěžovatelky odmítnout, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí přitom zdůraznil, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, přičemž vymezení přípustnosti, jak je učinila stěžovatelka, nepostačuje.
K tomu lze uvést, že pouhá skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhé vymezení otázky a důvodu dovolání nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolání stěžovatelky tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17.
června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatelky a je zřejmé, jakým způsobem tento soud vyhodnotil text stěžovatelčina dovolání a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a proto v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny.
7. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu